David Přílučík

Most of my previous works reflect on an extractivism logic in which you transform anything – from human and non-human cognition, image, motion, time, death, environment – into usable material. I thus try to repeatedly connect these seemingly disparate fields, and transform their use value into subversive positions which step out of their original settings.

Any practice, and I include art, has its own limits, its own fields and forces of influence. It is good to explore and localize not only our own selves, but also our own institutions and other forms of social systems. The ambivalent status of art and art practice allows me to consciously co-create relationships which stand outside of the dominant patterns of thought. To contextualize and create local events, installations, performances, outputs of text or objects, and thus to disentangle myself from the regulations of normative givens and from the impacts which such systems have .

 

Currently, I am striving to implement this reflection, indexing and interpretation into a proactive form of co-creation. I no longer want to talk about but to work with. We are geological and ecological actors and it is necessary to find solutions how to deal with this fact. Environmentalism was never pure or an equivalent to good. The so-called conservation of the environment always w as and (as long as we need outside sources to power our own bodies) will be connected to violence and tied to the question of negotiating these life conditions with the planet at the expense of what or whom.

I believe it is necessary to re-forge our relationship to the environments in which we live; to create spaces which would foster the flourishing of sensibility. Only then can we determine a new ethics and political frameworks which would be different from those which brought us the current crisis in the first place. We are not only grappling with climate crisis and the crisis of political imagination, but also a crisis of the subject and of identity, as the complexity of the relationships and their mutual interconnection exceeds our current notions about the world.

Imagine a free dog. Would it still be a dog? This does not mean that the dog is not capable of freedom. On the contrary, it requires a re-evaluation of what the dog and freedom can become. Think and act in new links that transform concepts and their users.

In light of these topics, we revisit old questions to which I want to find new answers. This requires of me to be open to a diligent understanding of my own position, the dynamics of the processes of power and to move across uncharted trajectories of the inter-species biotope.If these efforts don’t create new alliances , they will lead in spite of good intentions to a reproduction of the current anthropocentric view where a man dominates and to violent aesthetic kitsch.


Odkazy

F5 – F0 (2019)

Zdá se mi stále týž sen:  

„…šedý stín pobíhá nahoru a dolů po příkrém úbočí, mizí na římse za velkými skalisky a stromy… chvátám, ale dohnat ho nemohu, do kroku přidávám, křičím a volám a pojednou vím, že v tom zvířeti tkví všecek život můj, všecka má sudba, všecek zdar, že potřebné mi je jako vzduch, ale ono se mi beze spěchu neustále vzdaluje, nikoho a ničeho nedbá, odchází navždy, odchází ode mě, odchází… je schopná se nám všem ztratit, když jsem se plna starostí vydala po stezce zpátky, uslyšela jsem dole, daleko pod sebou nějaký zvuk a myslela jsem, že mně volá. Zastavila jsem se. Šla jsem dál, a pak jsem to uslyšela znovu: tentokrát jsem se nemohla mýlit, udýchaná a rozesmátá, uši dozadu a oči rozzářené. Všechny nás “pomilovala”, pak našla shozené jelení paroží, lehla si na jehličí a hrála si s ním…”

Hladíme- li psa dotýkáme se materializovaných potřeb a dispozic dvou živočišných druhů za posledních 14 000 až 18 000 let. Vlk byl zřejmě vůbec prvním ochočeným zvířetem. Člověk i vlk sdíleli stejná území a lovili stejnou kořist. Oba druhy nakonec vytvořili spojenecký svazek a skrze vzájemnou adaptační strategii položili základy pro řízenou domestikaci. Projekt Davida Přílučíka zkoumá a přetváří předivo vztahů, kterými jsme během této koevoluční cesty prošli. Podobně jako šlechtitelé i on si cílevědomě vybírá vhodně působící aspekty, které rozvíjí skrze historické a společenské fenomény. Propojuje je v nové relační kvality a zintenzivňuje tak motivy, které jsme si zvykli chápat jako neměnné.

V roce 1956 formuloval plukovník Karel Hartl žádost o vytvoření nového psího služebního plemene pro potřeby československé Pohraniční stráže skrze křížení psa s vlkem. Počátek chovu se datuje na 26. květen roku 1958, kdy se v chovatelské stanici pohraniční stráže Libějovice v jižních Čechách narodilo ze spojení vlčice Brity a německého ovčáka Cézara z Březového háje pět štěňat. Vznikla tak první fáze F1 vedoucí k zvířeti, jenž mělo status národního plemene. Československý vlčák – vtělená hranice neexistujícího státu, neznámé stvoření, které již není vlk a ještě není pes. Pro Přílučíka je tato událost výchozím bodem, skrze který rozvádí úvahy o identitě, teritoriu a dualistickém myšlení. Představte si svobodného psa. Byl by to ještě pes? To neznamená, že pes není svobody schopen. Naopak to vyžaduje přehodnocení, čím vším se pes a svoboda může stát. Myslet a jednat v nových vazbách proměňujících pojmy a jejich uživatele. 

Stávající výstava hledá možné směry napříč těmito nejasnými východisky. Skrze záběry z bonitací (chovných svodů) a interakcí mezi psem a majiteli, útržky z rozhovorů s Karlem Hartlem, žalobou na stát chránící vlky, pachy, řetězy, pletivem, hybridním overalem – bite suite a dalšími intervencemi rámuje galerii do ambivalentních konotací na pomezí péče, perverze a distance. Analogicky přechází do problematiky přisuzování lidských hodnot nelidským aktérům. Spřízněné témata autor přibližuje i ve svých dřívějších dílech Kočka (2013), Trainning for mutuality (2015), videu Blind Bidding (2017) a výstavě donor (2018), kde nahlíží jak na zvířata, tak na technologie jako na entity úzce provázané s našim životem.

Pokud tyto snahy nebudují nové aliance po dosud nevyznačených trajektorií mezidruhového biotopu, povedou i přes dobře míněné přesvědčení k reprodukci stávajícího antropocentrického pohledu, ve kterém dominuje člověk a k násilnému etickému kýči. 

David Přílučík (*1991) je absolventem pražské Akademie výtvarných umění, členem Ateliéru bez vedoucího a spolku Artyčok TV. Ve své práci problematizuje nastavené vzorce myšlení, které ovlivňují naši sociální, kulturní a politickou danost.  

*text vznikl na principu křížení (spoluautorství David Přílučík, Zuzana Janečková)   

Kurátorka – Zuzana Janečková

Bez názvu (2018)

The exhibition project explores and triggers the complexity of the relationships which arise in the formation and re-distribution of ownership and exchange mechanisms in the field of energy resources. In the context of the gallery’s exhibition and artistic practices, it thus accentuates the processes which we have considered neutral due to their seeming givenness. It is up to us to decide if we will be silent, if we share or if we give space to others. What kind of echo do we decide to send to a dense cloud, knowing that our star, like all of us, is a don or that it owns?

TREEE (2014)

Path of the tree the wood and the table

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace