Dagmar Šubrtová

Umělecká reflexe Dagmar Šubrtové směřuje k sochařské interpretaci krajiny zasažené civilizačním využitím. Vztahuje se k nově vznikajícím místům, k historické kulturní krajině mnohokrát i brutálně pozměňované, a spíš než pokus o individuální gesto často autorka pracuje s dialogem, energií a s minulostí místa. Od roku 2015 se zabývá projektem s názvem Na pomezí samoty Frontiers of solitude, který zkoumá aktuální otázky proměn krajiny a problematiku provázanosti postindustriální společnosti a přírody.


Odkazy

Mrvka myší ocásek a kozí brada pochybná aneb proč jsou haldy svéráz Kladenska, kterým je třeba se chlubit

Dagmar Šubrtová vystavuje 26 barevných fotografií pořízených v letech 2009 až 2011 na haldách bývalých kladenských dolů Mayrau, Ronna a Schoeller. Na snímcích ukazuje tzv. území nikoho - postupně zarůstající odvaly hlušin, poslední stopy po zaniklých hlubinných dolech v okolí Kladna. Tato „terra incognita“ se stala po tři roky cílem jejích nočních výprav s fotoaparátem v ruce. Paralelně v této novodobé laboratoři krajiny hledala „neviditelné“, když pořizovala snímky hald termokamerou a posléze začala objektivem fotoaparátu zkoumat viditelné, tedy přesněji to, co je možné vidět v noci. Noční haldy vzbuzují ostražitost, běžný ruch utichá, neznámé zvuky a potlačovaný strach zjemní smysly, což umožňuje obezřetně pronikat do neznámého terénu nové divočiny. Předkládá obraz krajiny, kterou shledává jako fascinující. Nechybějí sice tradiční atributy romantika jako je měsíc, ostrý kontrast světla a stínu (obstaraný foto bleskem) i osamělé putování, které generuje emoce smutku či latentního ohrožení, ale motivy jsou syrové a banální - terén pokrytý drobnými suchými lístky osiky, šípkové pruty plné ostrých trnů trčících ve zsinalém světle, světélkující kmeny mladých bříz nebo bíle kvetoucí rostlina, kterou už, už znovu pohlcuje tma. Obrazy vyřezávají krajinu v detailu bez jasných prostorových vztahů, to vše sjednoceno formátem 50 x 35 cm. Autorka se snaží vyfotografovat podstatu té divně mladé krajiny.

Kladensko patří do staré sídelní oblasti, kde člověk žil přinejmenším od neolitu - mladší doby kamenné. Nikdy nebyla zcela zarostlá lesem, po dobu posledních 12 000 let vytvářela polosvětlou mozaiku travnatých a křovištních ploch, jež střídaly smíšené lesy. Po nálezu uhlí ke konci 18. století krajinu ovládly šachetní věže, komíny hutí, haldy a podle pamětníků i svědectví fotografií byla pokryta závojem dýmu a uhelného prachu. Postupně tu v okolí 200 uhelných šachet a štol vzniklo asi 150 hald - odvalů hlušiny. Změny byly tak zásadní, že Kladensko má sníženou krajinářskou hodnotu.

Na základě průzkumu publikovaném ve studii Obnova krajiny Kladenska narušené dobýváním (2004) přírodovědci učinili překvapivý závěr. Z hlediska biodiverzity - rozmanitosti a početnosti rostlinných a živočišných druhů jsou haldy jako „území nikoho“, kde je omezen pohyb a lidské aktivity se odehrávají jenom na malé ploše, ve většině případů obohacením krajiny. Obsahují rozsáhlé nepřístupné terény, kam se léta nikdo nedostal a tak měly bezzásahový režim jako někde v národním parku. Představují přírodní oázy svého druhu vložené do okolní industriální nebo zemědělské krajiny. To, co je tu cenné, často nijak nepřipomíná líbeznou přírodu, divné houby a mechy, které rostou jen na prosolených půdách, nezpevněné holiny, které ještě zpomalují postupný příchod pionýrských druhů rostlin. V rámci Kladenska mají tyto druhy zde zvláštní optimum.

O svébytnosti, hodnotě a zajímavosti fenoménu „nové přírody“ bylo sneseno důkazů dost. Vyskytuje se tu 6 druhů obojživelníků, 3 druhy plazů, 87 druhů ptáků a 11 druhů savců, 27 druhů obratlovců, mnoho z nich je zvláště chráněných. Bylo popsáno 50 minerálů a dva zcela nové: kladnoit a kratochvílit. A rostliny ? - jen jména některých stojí za to vypsat: mrvka myší ocásek /Vulpia myuros/, villosum/, laskavec bílý /Amaranthus albus/, škarda makolistá /Crepis rhoeadifolia/, kozí brada pochybná /Tragopogon dubius/, milička menší /Eragrostis poaeoides/, hulevník panonský /Sisymbrium altissimum...

/Radoslava Schmelzová 2011/

Na okraji kruhu

Čas je ve vztahu k tvorbě umělce důležitá kategorie – ovlivňuje to, co z ní později vyčteme. Kontinuálním tématem Dagmar Šubrtové je po mém soudu krajina a nejméně posledních deset let ta postindustriální. Vztah k jejím materiálním i nemateriálním kvalitám. Pochází z Duchcova v severních Čechách, kde krajina je vlastním stínem, obrácená útrobami nahoru a porostlá divnou novou přírodou. Studovala sklo v Kamenickém Šenově a trvalý imprint v podobě intenzivně rozvíjeného vztahu k místu si odnesla ze sochařského ateliéru Kurta Gebauera na pražské UMPRUM, kde ještě osm let vedla studenty jako asistentka.

Dlouho žije na Kladně, město má svoji průmyslovou slávu dávno za sebou, ale je to pořád to samé, uhlí, hlušina, železné konstrukce, rezavý kov; i tady bytuje ta samá divoká příroda, která v podobě první houby vítající prosolenou půdu vystrčila hlavu hned po posledním vytěženém metráku uhlí a posledním odlitém ingotu železa.

Také to vnímáte? Severní Čechy, sklo, uhlí; Praha socha a místo; Kladno uhlí, železo a nová divočina. Všechno důvěrné známé vrstvy, tvary i textury. Každý průmyslový materiál přijímá a odráží jinak světlo, a jakkoli jsou bídné jakožto námět, o to silněji působí coby paměť. Každý kus rezavého železa v sobě nese cestu rudy z útrob krajiny, žár spalovaného uhlí, nekonečné metamorfózy materiálu a tvaru, jakousi archeologii modernity s jejím dávno skomírajícím pokrokem.

...

Hektická činnost spojená s aktivitami ateliéru na pražské UMPRUM i kurátorské vedení Galerie Mayrau v objektu starého hlubinného dolu se uzavřely. A já soudím, že naštěstí. Postupně se totiž začínají ukazovat zajímavé výsledky pramenící ze soustředěnosti autorky na vlastní projekty. Poslední její mimoumělecká činnost, tedy funkce hlavního koordinátora mezinárodního projektu Frontiers of solitude, který byl terénním uměleckým průzkumem fragmentů poničených krajin vseverních Čechách, na Islandu a vNorsku, jí vseverních Čechách umožnila získat netriviální zkušenost. Průmyslová těžba hnědého uhlí ve svém rozkladném pohybu tu vyjevuje přechodnou fázi mezi dvěma klidovými stavy krajiny, kultivovanou starou sídelní oblastí s promyšleným hospodařením s přírodními zdroji k sice ještě lidské, ale již beztvaré krajině, která vytěžená, obrácená naruby je vlastně k ničemu. Její budoucí revitalizace, která je stejně mechanická jako těžba, nedovolí vstup přirozeným přírodním procesům samoobnovy. Sochařka se vztahem kmístu, citlivá k přírodním materiálům radikalizuje svůj niterný vztah k ekologii.

Radoslava Schmelzová, text katalogu k výstavě Na okraji kruhu, 2018

Vnímám, tvořím, kultivuji

Lidský vztah ke konkrétnímu pozemskému místu a současně odevzdání se nedohledným výšinám/hlubinám kosmického, to jsou hraniční momenty, uvnitř nichž Dagmar Šubrtová dlouhodobě rozehrává pestrý a citlivý umělecký dialog. Pravdivou reflexi pozemského připomíná na současné výstavě prostřednictvím exteriérové instalace Rekultivace (2019). Vytváří seskupení rezavých svařovaných železných konstrukcí-stromů jako výmluvný symbol živé problematiky narůstající civilizační devastace krajiny. Autorka dlouhodobě zdůrazňuje téma zpětného oživování území postiženého brutálními průmyslovými zásahy: „Výsledkem re-kultivování místa může být přeměna ploch po těžbě surovin na uměle vysázené lesy. Často však rekultivační firmy využívají nevhodných dřevin na suchá nebo naopak mokrá místa nebo vysazují stejnověké monokultury a z odborného hlediska tak vzniká náchylný a nevzhledný lesní porost. Výsledek je pak nezdar výsadby, mnohdy zcela zbytečné, příroda si v některých místech již poradila sama,,avšak počin dobře financovaný a společensky lokálně přehlížený.“ [Pozn.: Dagmar Šubrtová, komentář ke skice Rekultivace, 7. 1. 2019.] Instalace navazuje na práci Revitalizace z roku 2015 vytvořenou pro Landscape festival na nákladovém nádraží Žižkov v Praze, kdy na vagónu-podstavci z trojice symbolických uhelných kopců-hald čněly kovové stromovité konstrukce pokryté černý uhlím. V pracích Dagmar Šubrtové často nacházíme výraz touhy po harmonické vzájemnosti s okolním prostředím. Může být deklarován čitelným námětem nebo pouze jednoduchou abstrahovanou formou – silueta těla, silueta krajiny.

... 

Zelená Žena

Dagmar Šubrtová ve své tvorbě využívá jemných intervencí do krajiny a také často formy site-specific instalací. Její akce, ve kterých figuruje sama jako symbol ženskosti, jsou mnohdy zachyceny fotografickým médiem a výstupním artefaktem se tak stávají fotografie. Její dosavadní tvorba by se dala shrnout do dvou klíčových období. První období je typické intervencemi do krajiny. V lese čechrá jehličí či březové větve, aby si z nich vytvořila hnízdo a uložila se do něj, autorka se tak stává středem díla a ukončuje jej – Hnízdo z roku 1996. Nebo svazuje trávu a vytváří jemné, intimní snopy, které v přírodě volně splývají s okolím, ale díky fotografickému zachycení se stávají uměleckým artefaktem – Tančící tráva z roku 1997. Nebo hledá neviditelné procesy kladenských hald. Na termosnímcích zachycuje neviditelné změny prohořívání hald – Tajemný oheň zroku 2008. Pro tuto její ranou etapu tvorby je signifikantní použití nalezených přírodních materiálů.... /Lenka Sýkorová, Artlist, 2015/
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace