Jitka N. Srbová

Svět: poezie jako impuls k pozornosti

Věřím, že umění je výsledkem zvýšené citlivosti člověka k souvislostem světa. Skrze umělecký akt můžeme zkrátit vzdálenost k věci či místu, k okamžiku, ke druhým lidem. Můžeme akcentovat spolu-bytí, propojovat.

Ve své básnické práci hledám právě takové spojnice a zkratky: báseň je zaříkání přítomné chvíle, verš je prst namířený k podrobnosti, k emoci, k místu, kde se cosi odehrává nebo cosi praská. V napětí textu (obrazu, hudby, videa…) jsme všichni pozměňováni — mým autorským záměrem je pak, aby to bylo k dobrému. Báseň má možnost podat svědectví, zvolit si libovolně lyrickou, syrově dokumentární či nad-osobně extatickou formu. Může se napojit a realizovat skrze další umělecké formy nebo vystoupit jako občanský manifest. Může být tichou modlitbou za člověka, za tůňku s čolky, za obnovu lesa.

V umění nejsou hranice, povinné prvky ani předpisy. Co se rozhodneme udělat, je jen na nás. Věřím, že především je podstatná aktivní účast na světě: jakmile se člověk účastní, nikdy není lhostejný.

Jitka N. Srbová, červenec 2020

 

 (Foto: Jan Horáček)

O autorce

Jitka N. Srbová se narodila v roce 1976 v Praze. Vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006-2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon, v současnosti je editorkou webového magazínu Ravt. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (Dauphin, 2011), Světlo vprostřed těla (Dauphin, 2013), Les (Dauphin, 2016) a Svět: (Dauphin, 2019). Její básně byly mj. zařazeny do antologie Nejlepší české básně (2012, 2015, 2017 a 2019) a přeloženy do několika evropských jazyků. Žije v Hořovicích, kde spolupořádá večery autorského čtení Poezie ve středu.


Ukázky básnické práce

Nakonec

Nakonec se přece dotkneme, nakonec
mi vrosteš do úst. Jehlicemi
v štěrbinách a kloubech,
jehlicemi po strmé stěně jícnu,
v šedé tmě zakrytého svítání.
Nakonec se přece najdeme, únor,
žíravina cesty bez mravenců,
jehlicemi v podkolení vyškrábaný telefonát:
nakonec se přerazím o bludný kořen.
Sdílet, ale nesahat, co je to za blbou hráz,
nakonec mi zakořeníš pod volným žebrem,
jehlicemi do břicha. Potom přijde hlad,
po čtvrté odpolední, hlad na loupák a kávu,
nakonec otevřu ten odmítavý zobák,
nakonec mi vrosteš do úst.

(Ze sbírky Les)



Do indiga

Vezmi ještě mokrý prst
a do indiga s ním. To řeka
říká: plynu tobě do úst.
Světlo z nočních luceren
visí v kolejích, narcisy a hyacinty
nařezané pravidelným rytmem:
dum-tudum. Vezmi ještě
zmrzlý jazyk, strč ho
do skuliny v kmeni, je tam napsán
nový med. Je tam vyškrábané
ticho z bledulí. Tím to voní.

(Ze sbírky Svět:)



Všechno, s čím sousedím

Krajíc nebe. Staré škrpály. Kámen s modrou jizvou,
o které nic nevím. Kolonie něžných: bellis perennis.
Hodiny, které opravdu tikají, ale opravdu nejdou.
Mýdlo, které ubývá pravidelným rytmem rukou.

Your hard drive space is low. To je všechno tím,
myslím si, že nelze smazat obraz, který zpívá.

(Z rukopisu)



Mluv se mnou slovy, která vyslovují déšť

Mluv se mnou slovy, která vyslovují déšť.
Mám v Brdech potok, až připlaveš,
vezmu tě ke kamenům, přes které se sladce padá.

Mám v lese úvoz plný mravenišť.

Mluv se mnou esperantem větví. Mám hesla
ke všem účtům v bance mlžných rán, jen se suchem
se neznám. Když mi volá mladý dub,
mizím z meeting roomu,

když se mi červen brodí mailem, to se ani neptej,

jestli mi nevěříš, přejdi bludný kořen, jestli mi něco chceš,
mluv se mnou slovy,
která vyslovují déšť.

(Z rukopisu)



Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace