Veronika Bromová

Veronika Šrek Bromová o svém vztahu k přírodě a ekologickým tématům


Můj vztah k přírodě začal na vnitroblokové zahradě ve Slezské ulici na Královských Vinohradech,  kde jsme si hrály s ostatními dětmi z okolních domů. Na Vinohradech je spousta parků, jsou na sebe navázané, tam jsem od dětství také trávila spoustu času: Riegrovy sady, Čechovy sady, parčík u Vinohradské vodárny, Havlíčkovy sady a směr Vršovice, kde žiji v Praze dnes, Grébovka a Botič. Další sférou byla Stromovka, na jejímž vrcholu stojí budova AVU, v jejíž zahradě jsem také trávila mnoho času, protože můj dědeček tam žil ve správcovském bytě. Učil mě rozeznávat hlasy ptáčků, krmili jsme v parku veverky, později chytali ryby u dnes zřícené lávky přes rameno Vltavy do zoo. Dědeček Václav, tátův táta, původně dámský krejčí, mě učil pěstovat růže. Babička Anastazie, která pracovala celý život v knihovně, mě brala na rodinný stavební pozemek v Suchdole, učila mě starat se o něj, pěstovat, plít. Ráda jsem s rodiči a sestrou chodila na Petřín, Kampu a Pražský hrad. Občasné výjezdy a prázdniny u strýce v jižních Čechách patřily k tomu, co můj vztah k lesům, loukám a rybníkům také jen prohlubovaly. S Babičkou Anastázií jsem jezdívala na výlety do knihovny a poznala s ní Šumavu. Všechna místa, kde jsem přírodu zažívala, bych přirovnala indiánským způsobem k místům, ke kterým jsem patřila, k určitým „rezervacím“.

Zobrazit více...

Celá 90. léta jsem s přítelem Kanaďanem s českými kořeny, Dougem Hajkem, cestovala po Evropě a byla i v Americe a Kanadě, kde jsem v roce 1994 natočila video v tehdy největším podzemním „shopping mallu“ na světě /nevystaveno/. Oba kontinenty mě uchvacovaly svou přírodní krásou, moři a oceány, lesy, zvířaty. Nad planetou Zemí jsem se zamýšlela v několika svých realizacích z druhé půlky 90. let. Např. Na hraně obzoru, Zemzoo (1998), Místa na Zemi (2000) nebo Efekt – Defekt (2001). Už tehdy jsem byla omráčena civilizačním rozmachem a určitou neúctou k Zemi, kterou jsem všude vnímala. Hlavně v Kanadě na mě působil ohromný kontrast mezi přírodou a městy. V půlce 90. let jsme měli tendenci opustit město a koupili po dvouletém hledání chalupu u Poličky, kde dnes přes kopec žiji.

Začátkem nového milénia, kdy jsem učila na AVU, jsem začala žít s malířem Martinem Mainerem a život na vsi mě vrátil jak k hospodaření s plodinami, tak jsem skrz náš komplikovaný vztah pociťovala velkou úlevu i lásku a intenzitu prožitků v lůně přírody. Svůj podíl na tom měla i jedna léčivá bylina, která pocity z přírody dokázala prohloubit a kterou mě můj tehdejší partner naučil používat. Na základě „vycházek se psem“ na kopec Klepec a do přilehlých lesů vznikl soubor fotografií a videí Království. Literárně podpořený čtením knih o mýtech, pohádkách (Clarissa Estella Estés – Ženy, které běhaly s vlky) a duchovních směrech (hlavně Osho a šamanismus – Holger Kalweit). Podnikla jsem u něj devítidenní pobyt ve tmě v německém monumentálním Schwarzwaldu, jezdila na rodinné konstelace k Baghatovi apod. V tomto období jsem zaznamenávala své interakce s přírodními místy, jakousi komunikaci s nimi, pocity, energie míst, ale i práci se silnými feminními archetypy, pramatkami, královnami, vílami. Ve své tehdejší práci jsem všudypřítomná ve své tělesnosti, ale nejvíce jsem zaznamenávala svůj vztah a lásku k přírodě, k její mocné magii a síle, k Matce Zemi, jejíž podporu a lásku jsem potřebovala. Další důležitou prací byl soubor fotografií zachycující mou self-performance  s nalezeným koštětem, Autobiograf (2003) v Kremži, v místech, o kterých psal v románu Jméno růže Umberto Ecco, a já, aniž bych si to tehdy uvědomila, jsem vedla vnitřní dialog s ženami, přírodními léčitelkami neprávem upálenými za čarodějnictví krutou a mocnou patriarchální inkvizicí. S Martinem a jeho dětmi jsme cestovali a zažívali letní horka a sucha v Provence. V Mainerově vypuštěném plastovém bazénu z Mountfieldu v Limuzech vznikl soubor fotografií zachycující moji performance Za sucha (2003), které jsem jako slideshow promítala ve stavební buňce na výstavě v Karlínském parku. Tehdy v roce 2002 začal být problém s povodněmi, s rozvodněnou Vltavou, počátek klimatické  a ekologické krize, které čelíme intenzivně i v těchto dnech, kdy vše občas vypadá normálně, ale projevy změny jsou již nezadržitelně v pohybu.

Důležité pro mě byly kurzy Ženské tantry s Viramano Wermund nebo hlasový seminář s Feng Yun Song a Esence síly u Bhagata J. Z. Neodvratný, postupný úpadek, a nakonec i smrt mých rodičů byly v tomto období tou nejintenzivnější životní zkouškou, zkušenost s koncem lidského života vnímám jako zásadní lekci přírody a systému, v kterém žijeme.

S novým partnerstvím o značný kus dál od Prahy, v místech kolem Poličky ve východních Čechách, kde jsem si v půlce 90. let koupila chalupu, žiji nyní už dekádu z druhé strany kopce Vysoký vrch ve Stříteži. S Ivanem Šrekem, mým mužem, jsme vymysleli galerii Kabinet Chaos v nynějším klubu občanů Stříteže v bývalé obecní škole a tamním kabinetu vesnického učitele. Díky inspiraci knihou Venkovy zakladatele Eko-sociologie u nás, Bohuslava Blažka, a díky inspiraci Václavem Havlem a jeho myšlenkami Otevřené společnosti jsem se začala společensko-kulturně aktivovat pro druhé. Téma galerie bylo jasné – příroda jako hlavní a propojující téma mezi místními a intelektuální uměleckou „náplavou“. Bohužel mi nedošlo, jak naivní jsem a že lidé na vesnici přírodu dnes ve velké míře jen používají, přerozdělují si krásné zdravé stromy z alejí kolem cest, všechno asfaltují a betonují a vůči přírodě, která je de facto ohrožuje, se vymezují. Řada lidí na vsi ani nepěstuje plodiny, mají vysekané trávníky na 5 cm a pár keřů a kytek, nakupují nejlevnější zboží v hypermarketech, v zimě pálí PET lahve naplněné pilinami a stav ekologie je příliš netrápí. Z obecní školy-klubu mě nakonec po výstavách Jasanského a Poláka, Tomáše Rullera a Jana Vytisky vypískali za vydatného přispění a machiavelismu jejich „předsedy“ osadního výboru, který na schůzi občanů odhlasoval, že mohu v půdním kabinetu pokračovat, ale za týden to bylo jinak.

Všechny změny, i ty zdánlivě nepříjemné, nás posouvají dál na naší cestě a nefunkční modely nemá smysl zuby nehty držet. Přesun galerie do vlastních prostor usedlosti Chaos, kde žijeme, měl svůj význam, napojení a čtyřhektarový výběh na louku a les, současný alternativní prostor Chaosbox na půdě stodoly a fakt, že naplňujeme náš prostor smysluplným obsahem, mi dává smysl. Za osm let zde vystavovala řada skvělých umělců všech médií, věků a směrů, ale vždy bylo pojítkem více či méně přírodní téma v kontextu jejich práce, ať už více konkrétní či abstraktní, universální, mystické, vtipné, mytologické, realistické atd. Pořádáme od začátku malá letní vesnická umělecko-eko-sociologická sympozia Chaos Start, vždy tematicky zaměřená, kreativní dílny pro děti i dospělé, přednášky na blízká či vzdálená témata všech možných odborníků – od rekultivace deštných pralesů přes mezidruhovou komunikaci, recyklaci plastů až po historii komunit v Čechách. V roce 2017 měla být tématem Voda, ale nakonec jsem nedokázala vypustit ostatní živly, takže to byly Čtyři a více elementů, v roce 2018 Tělo, v roce 2019 Zvuk. Těchto setkání se účastní jak místní, tak lidé z měst, přátelé, známí, stálí návštěvníci, kteří již vytvořili stabilní kruh. Zveme často aztéckého šamana Xolotla Martinéze, se kterým jsem se seznámila v roce 2011 na Malé Skále u své bývalé studentky Maji Roztočilové. Probouzení ženské síly, které jsme s Xolotlem, zkušeným šamanem, podnikli, mě iniciovalo v mnoha směrech. Zapomenuté učení našich předků jsem dostala od muže z Mexika. Úcta k přírodě, pochopení principů, rituály, práce se skupinovou i individuální energií, směřování energie do záměru, kruhové rituály a dlouhé ženské sukně.

Hodně z těchto prvků a zkušeností jsem převzala svým způsobem do svých sukňových performancí a rituálů. Pochopila jsem, že čistokrevná šamanka ze mě nebude, to není můj směr, ale transformace všech rozličných impulsů do mé vlastní cesty skrze umění, které má obrovskou sílu léčit jak osobní, tak společenská zranění a neduhy. Poznání, že každý má v sobě svou sílu a energii, se kterou se učí pracovat a používat ji v tom lepším případě k podpoře toho dobrého na vahách dobra a zla.

Moje tvorba se postupně posouvala od technicistních řešení k více přírodním motivům a materiálům. Pracovala jsem s dřevěnými balančními polokoulemi, s objekty, které jsem vlastnoručně vytvářela na projektu Rehabilitace (2009), jakési symbolické balancování na planetě Zemi. Performanční objekt Pahýl (2009) umožňoval interakce s tělem stromu. V roce 2014 jsem část svých reflexí ze života v Chaosu vystavila ve Špálově galerii na solo výstavě Příběh Chaosu. Zkušenosti mateřství, života v přírodě, Chaos jako symbolická paralela k dnešku, ale též kreativní a tvůrčí živý pramen. Zásadní v tomto cyklu je téma lidského predátorství nad sebou samými i ostatními tvory a rostlinami v kontrastu s nevinností dětství. Děti, které jsem přijala za vlastní, jsou dnes mými hlavními učiteli. V tomto období mě inspirovala opět četba Osha, C. G. Junga, Jana Ámose Komenského, Rudolfa Steinera či J. Z. Baghata. Příklon k zájmu o psychologii a psychoterapii umělce Artbrut byly podpořeny mým studiem arteterapie a artefiletiky (2011–2013) a následně pětiletým sebezkušenostním psychoterapeutickým výcvikem Arte SUR (2015–dosud).

V posledních několika letech, a určitě od roku 2015, se započala má cesta s performance, ke které jsem vlastně vždycky inklinovala, ale kvůli pocitům studu jsem ji nebyla schopná veřejně realizovat, takže se odehrávala ve fotografiích a videích, záznamech mých self-performance, jak jsem si tuto činnost označila během pobytu v N. Y. C. v roce 1998. Poslední čtyři roky více kreslím přírodními pigmenty, vytvářím verotisky a veromandaly, kdy používám své tělo jako tiskovou matrici. Sem spadá společná práce s Darinou Alster a naše Mateřská matrice (2016), intimní ženská mateřská performence, kdy jsme svá těla otiskly do 30 kg nakynutého těsta a ve zvukové stopě reflektovaly své vjemy. Celá série rituálních sukňových performancí, započatých v Číně v Hongkongu, stále ještě občas pokračuje. Používám ženskou kolovou sukni v modré, černé, bílé nebo červené barvě a pigmenty, vejci, hlínou, rostlinami, nůžkami, vodou, ohněm či jinými přírodními materiály zapisuji průběh své akce na sukni, která je otiskem, obrazem, matricí, oltářem mého rituálu. Do sukní se vnořuji nebo se vynořuji, rodím se. Sukně je mandalou a já jsem v jejím centru chráněná a v pozici jednoty, bohyně. V rituálech vyzývám různými způsoby k účasti diváky. V tomto duchu vznikla například monumentální malba chodidly na workshopu s romskými dětmi z dětských domovů, během festivalu Idy Kellarové ve Svojanově,  Planeta-Buňka (2015) v rámci festivalu Miret. Nejvýraznějším počinem je Sukňomandala (2016) z použité performanční sukně z Hongkongu a použitého oblečení, které jsme recyklovali. Díky výzvě Artedu jsme se studenty gymnázia v Poličce vytvořili obrovskou šatovou mandalu, která má v obsahu spolupráci, lidskou propojenost a jednotu. Objekt je interaktivní a zážitkový ve smyslu využití k performanci v centru Sukňomandaly. Nejnovější výzvou je účast v projektu Akvapark na pražském Výstavišti, kde budeme společně s Jakubem Tomášem Orlem performovat v místech kruhových fontán, a tématem bude návrat k prapůvodním pramenům a hodnotám vody.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace