S T. J. Demosem o umění a politické angažovanosti

Knihy, výstavy a další projekty, na nichž jste se podílel jako kurátor a které jste realizoval, se týkaly celé škály různých témat, obvykle se však dotýkaly problematiky angažovanosti prostřednictvím umění. Jak jste se k tomuto pohledu dostal? Z čeho pramení tento konkrétní zájem ve vašem výzkumu?

Vystudoval jsem filozofii, hudbu a dějiny umění, ovlivnilo mě i několik praktických lekcí v oblasti umění, které jsem absolvoval v Chicagu v osmdesátých letech minulého století. Může se zdát, že jsou mé publikace poměrně rozmanité, ale ve skutečnosti se věnují několika základním úkolům. Jedním z nich je zkoumání krize globalizace, která zahrnuje silný nástup nacionalismu během první a druhé světové války a novější formy neoliberálních kapitalistických konsolidací, masovou migraci, militarismus a postnacionalistické politické závazky. Má první kniha, která byla současně mou disertační prací, se zabývala dílem Marcela Duchampa a zkoumala, jak se jeho tzv. „duch expatriotismu“ promítal v jeho díle v podobě estetického, fenomenologického a politického vnímání. Doktorandské studium jsem absolvoval na Columbia University, kde jsem poznal řadu lidí, kteří moji práci velmi ovlivnili. Kromě mých školitelů Rosalind Krauss a Benjamina Buchloha to byli také Gayatri Spivak, Edward Said, Michael Taussig, Jonathan Crary a Andreas Huyssen. Tyto osobnosti akademické obce, zejména Spivak a Said, byly nedílnou součástí formování postkoloniálních studií v New Yorku a nabízely různé způsoby nahlížení na globalizaci z pohledu globálního Jihu a z pohledu kolonizovaných oblastí. To pro mě bylo důležité na politické úrovni, i když se to přímo netýkalo Duchampova díla, přestože i on se v té době velmi zajímal o odklon od převládající evropské a americké rétoriky, zejména když na krátkou dobu skončil v Argentině v jakémsi dobrovolném exilu.

Mé další dílo o současném umění a politice vycházelo právě z tohoto kontextu a dále jsem se v něm zabýval vývojem postkomunistické globalizace, který se stal ústředním tématem mé knihy z roku 2013 The Migrant Image. Kniha zkoumala konflikty globalizace, které se objevovaly a byly probírány v dílech takových osobností, jako jsou Steve McQueen, skupina Otolith Group, Emily Jacir a Hito Steyerl, a to konkrétně na škále mezi triumfálním oslavováním neoliberální globalizace, včetně tvrzení o vytváření otevřeného prostoru mobility, rovnosti a větší politické účasti na jedné straně a realitou rostoucí nerovnosti, dalších ozbrojených konfliktů (zejména na Středním východě) a nedostatku demokratické inkluzivity na straně druhé. Protiklady mezi neokoloniálním dobýváním, násilnými výboji západních ozbrojených sil a ekologickou destrukcí na jedné straně a voláním Západu po zabezpečených hranicích, ochraně osobních svobod a fikci demokratické vlády na straně druhé v posledních deseti letech narostly do neúnosných rozměrů – a byly intenzivně zachycovány v nedávných filmových, fotografických a sociálně angažovaných dílech. Ve své krátké knize z roku 2013 Return to the Postcolony: Specters of Colonialism in Contemporary Art jsem se těmito otázkami zabýval také ve vztahu k evropským umělcům, jako jsou Sven Augustijnen, Vincent Meessen, Zarina Bhimji, Renzo Martens a Pieter Hugo, kteří konfrontovali hrozby postkoloniálního pronásledování ve svých fotografických a filmových projektech, kde se ukazuje, že koloniální násilí ještě zdaleka není minulostí a je v plném proudu v souvislosti s politikami Západu týkajícími se ekonomické strukturální změny, těžbou nerostných surovin a komercializovaným zobrazováním chudoby. Můj dosavadní výzkum tedy vykazuje jakousi vnitřní soudržnost, jelikož se nadále věnuji tomu, jak se v éře moderního kapitalismu do umění promítá sociopolitický, ekonomický a ekologický konflikt.

Na to bych rád navázal. Zdá se, že došlo k posunu od vašeho raného díla o Duchampovi k více ekologicky a politicky angažované práci. Jak jste k tomu dospěl?

V letech 2005 až 2015 jsem přednášel v Londýně na UCL a v té době jsem si jako mnoho lidí stále více uvědomoval zprávy o ničení klimatu a životního prostředí a zjistil jsem, že se rozhodně nedá říci, že by to nesouviselo s konsolidací staletí vývoje kapitalismu, která měla obrovsky negativní dopad na světové lesy, vodní plochy, pobřežní oblasti, atmosféru a ornou půdu. Pokud zkoumáte globalizaci světových systémů, pak dopady na životní prostředí představují přímé důsledky kolonialismu, průmyslové současnosti a neoliberálního kapitalismu. Stejně tak jsou nedílnou součástí současného světa těžba nerostných surovin, znečištění ovzduší a oceánů, formy externalizace produkce a spotřeba. Tyto oblasti byly přímo propojené a bylo logické, abych se jimi v rámci své práce zabýval jako dalšími výzkumnými tématy. Dopady modernizace na životní prostředí se ve skutečnosti zabývalo mnoho umělců již desítky let, od šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Když jsem dostal nabídku, abych napsal esej o formování diskursu o udržitelnosti do katalogu k londýnské výstavě Radical Nature v roce 2009, která se konkrétně zabývala formováním ekologie obnovy v díle Newtona a Helen Harrisonových, Agnes Denes, Josepha Beuyse a Mela China, obratem k systémové ekologii v díle Dana Grahama, v magazínu Radical Softwarea skupiny Pulsa Collective a vývojem toho, čemu říkám politická ekologie, v díle současných umělců, jako jsou Nils Norman, Tue Greenfort a Laboratory of Insurrectionary Imagination, šlo o přirozený posun v mé práci.

Také jsem sledoval vývoj velmi ambiciózního pojmu „udržitelnost“ v ekologickém myšlení, vládní politice a aktivitách korporací v posledních několika desetiletích ve vztahu k těmto posunům umělecké praxe a analyzoval ideologické funkce udržitelnosti. Zjistil jsem, že nejčastěji tento termín označuje udržitelnost hospodářského rozvoje v kapitalistické společnosti, která je založena na růstu, spíše než ekologické blaho. Jedná se o pojem ideologického kompromisu a v mnoha případech o tzv. greenwashing. Výsledkem tohoto výzkumu je moje nejnovější kniha, ve které uvedený výzkum rozšiřuji na rozmanité zeměpisné oblasti a zkoumám, jak moderní kapitalismus postupně kolonizuje přírodu a co v této souvislosti dělají umělci a aktivisté.

Zdá se mi, že ústředním pojmem vaší práce je agency [schopnost jednat]. Konkrétně se snažíte dekódovat, jak mohou obrazy generovat a odrážet naši politickou, sociální nebo kulturní schopnost jednat. V této souvislosti bych se rád zeptal, jak je do toho zapojeno umění, jak se sami umělci stávají aktéry a jak mohou kriticky přemýšlet o naší schopnosti jednat nebo o jejím nedostatku v globálním hledisku.

Tato problematika je velice složitá. Je pravdou, že se zabývám uměleckými praktikami a způsoby, jakými nahlížejí na svět, na vztahy a možnosti jednání uvnitř tohoto světa. Domnívám se, že dějiny moderního umění až k historickým avantgardám začátku dvacátého století představují v mnoha ohledech stěžejní zdroj pro zkoumání různých forem schopnosti jednat a potenciálních vztahů k politické situaci. Některé z nich by mohly být z hlediska současných pozic stále relevantní, jiné nikoli. Ale celkově mají avantgardní umělecké směry soustavný zájem na rozvíjení forem autonomie, které nám umožňují myslet a jednat vně dominantních mechanismů hospodářských a politických systémů, a to i tehdy, pokud se nenacházíme úplně vně těchto systémů. Přinejmenším jsme si zachovali pocit, že můžeme porušovat zvyky, zvyklosti a tradice a zkoumat možnosti nekapitalistického života nebo antikoloniální formy kolektivity, antipatriarchální, antisexistické nebo antirasistické fikce. Můžeme experimentovat s formami života, což nám umožňuje sledovat citové rozrušení a vnímání spravedlnosti, rovnosti a krásy i různé formy správy a způsoby společného žití a organizování sociální sounáležitosti. Tyto způsoby jsou do různé míry rozvinuty v experimentálních praktikách současného umění a aktivismu, včetně percepčních experimentů v souvislosti s filmovou esejí a postkoloniálním archivem v díle skupiny Otolith Group a Hito Steyerl, v úvahách o kolonizovaných palestinských subjektech ve snímcích Emily Jacir a Ahlama Shibliho, ve forenzních a antikoloniálních projektech studia Decolonizing Architecture, v experimentálních praktikách nekapitalistického života na aktivistických a společensky angažovaných akcích Laboratory of Insurrectionary Imagination a skupiny And And And nebo v práci Ayreen Anastas a Reného Gabriho.

Kritika, kterou se zabýváte, má dlouholetou tradici. S problémem globalizace se potýkáme již delší dobu. O všech problémech týkajících se změny klimatu se hojně diskutuje, ale jaký je nový soubor problémů nebo témat? Je to třeba vaše pojetí klimatické spravedlnosti, ekologického násilí nebo financializace přírody / naturalizace financí? Jaká je vlastně výzva současné kritiky globálního kapitalismu, zejména v umění?

Současnou výzvou je to, jak můžeme ve skutečnosti transformovat náš politickoekonomický systém, který je nastavený tak, že kapitalismus založený na fosilních palivech má enormní vliv na globální politiku. A pokud je politický systém jediným místem smysluplné sociální, ekonomické a ekologické transformace, pak se nacházíme v opravdu nelehké situaci. Vezměme si globální přístup vůči klimatu, který v posledních desetiletích zaznamenal jen malý pokrok, včetně konference OSN věnované změně klimatu, jež se v loňském roce uskutečnila v Paříži (COP21) a letos v Maroku. Nejrozvinutější národy se dohadují o odpovědnosti nebo spíše o tom, jak by se jí mohly vyhnout, když si hrají do ruky se soukromým sektorem, disponujícím enormními zdroji a investujícím obrovské částky do politického procesu prostřednictvím korporátních lobbistů, kteří politikům denně nabídnou zhruba půl milionu dolarů jen proto, aby ovlivnili politiku v oblasti změny klimatu a energetiky.

Čelíme tzv. efektu zablokování, kdy instituce a zejména korporace, ale také vládní a nadnárodní instituce jako Organizace spojených národů podléhají soukromým zájmům. Jak můžeme my, nebo alespoň ti z nás, kteří stojí mimo tento politický a ekonomický systém, jenž můžeme nazývat moderním nebo neoliberálním kapitalismem, přispět k sociálním hnutím usilujícím o kritiku kapitalismu založeného na fosilních palivech a  upozorňujícím na nedostatečné uplatňování demokracie a různé druhy násilí, které jsou součástí těchto systémů? Umělci a umělecká sdružení, jako je Laboratory of Insurrectionary Imagination ve Francii, Liberate Tate, platforma BP or not BP? ve Spojeném království, Not an Alternative, MTL a Just Seeds v USA a Grupo de Investigación en Arte y Politica a další umělci spříznění se Zapatisty v Mexiku, jsou vlastně významnými přispěvateli k sociálním hnutím (včetně těch, kteří podporují politickou ekologii a osvobození kulturních a politických institucí od petrokapitalistických zájmů) a vytvářejí umělecká díla, pořádají výstavy, zakládají internetové stránky a experimentální instituce, které se snaží podporovat společenskou změnu. Dělají to také zejména mimo dominantní komerční instituce současného umění, o nichž se mnozí domnívají, že podobným způsobem podléhají soukromým zájmům elit, které podporují extrémně konzervativní sociopolitické směřování. Domnívám se, že na těchto a dalších příkladech vidíme posun směrem k tomu, kdy se z umělců stávají aktivisté, což je forma podnětné politizace, k níž dochází nejenom v souvislosti s reprezentací a obsahem současného umění, ale také s výstavními prostory a šířením určitých postupů. Roste pocit frustrace nebo dokonce odhodlání opustit komerční instituce, ať již se jedná o komerční galerie, muzea, či umělecké veletrhy sponzorované podniky, a zkoumat neziskové oblasti a diskutovat o tom, jak obnovit veřejný prostor a vrátit zpět kulturu, která je v současnosti uvězněna za zdmi korporátního neoliberalismu.

Mám ještě jednu teoretickou otázku. Je jasné, že v současnosti čelíme obnovenému zájmu o materialismus, zejména ve filozofii a mediálních studiích; je zde řada nehumanistických, posthumanistických a nových materialistických pojmů a lidé skutečně studují média z tohoto materialistického pohledu – jako Jussi Parikka nebo Sean Cubitt. Jak vnímáte tuto tendenci? Máte pocit, že jste součástí tohoto trendu, který se snaží překonat tradiční rámec humanitních věd?

Z tohoto vývoje mám smíšené pocity, záleží na tom, jak je daný soubor zájmů formulován. Nepochybně můžeme mnoho získat, budeme-li se zabývat materialitou a podmínkami života mimo rámec člověka, a proto mě někdy přesvědčí argumenty jako ty od Donny Haraway, Anny Tsing, Jane Bennett, Raye Brassiera a dalších. Domnívám se, že tento způsob myšlení významně rezonuje s kulturními a uměleckými analýzami, v nichž se umělci obracejí ke zkoumání vícedruhových asambláží nebo nadlidských infrastruktur, kde materialita hraje roli nejen ve smyslu manipulativní objektivizace lidské pozornosti, záměru nebo odhodlání. Zabývám se tím ve svých posledních pracích, například v knize Decolonizing Nature, zejména v souvislosti s projektem Amara Kanwara The Sovereign Forest nebo prací umělců spojených s projektem World of Matter. Můžeme hovořit o novém chápání pojmu jednání – uvnitř i vně toho, co je lidské. Tedy také v rámci přirozeného prostoru jiných než lidských forem života i v rámci výzkumu postantropocentrické antropologie, která proniká do uměleckého výzkumu, například ve videoprojektech Ursuly Biemann nebo v projektu Climate Games skupiny Laboratory of Insurrectionary Imagination. Její motto zní: „Nebojujeme za přírodu. Jsme přírodou, která brání sama sebe.“ V současné době probíhá řada skvělých nových výzkumů zabývajících se nelidskou subjektivitou nebo individualitou, např. v kosmologiích domorodých kmenů a filozofiích, které odmítají dualitu přírody a kultury, jež po staletí tvořila západní postosvícenskou filozofii a nakonec vedla k ničení životního prostředí na základě myšlenky, že lidské bytosti stojí mimo přírodu, která se před nimi tyčí jako místo nekonečného hmotného bohatství a přírodních zdrojů (jídlo, nerostné suroviny, kovy, energie) vhodných k těžbě.

Posthumanistický nebo řekněme nehumanistický materialismus nebo objektově orientovaná ontologie také inspirovala nové právní systémy a domnívám se, že to je skutečně zajímavá konvergence. Zabýval jsem se tím ve své kurátorské praxi, když jsem v roce 2015 v kulturním centru Nottingham Contemporary připravoval výstavu s názvem Rights of Nature: Art and Ecology in the Americas, která vznikla na základě těchto typů právně politických přesvědčení a názorů zejména v rámci domorodých přístupů k nelidským subjektům, včetně zvířat, lesů a řek. Položili jsme si otázku: Jak mohou nelidské subjekty spíše než nelidské objekty získat práva před soudy? Jak mohou řeky a lesy či stromy a zvířata získat právní ochranu před využíváním ze strany lidí a ničením způsobovaným průmyslem? Ve skutečnosti existuje rostoucí celosvětové hnutí, usilující o vytvoření právních infrastruktur, které mohou zaručit postantropocentrickou rovnost mezi druhy a prostředími. To se ukazuje v uměleckých šetřeních a uměleckém výzkumu, například ve společném projektu Ursuly Biemann a Paula Tavarese s názvem Forest Law, který zkoumá práva přírody v souvislosti s aktivismem na ochranu práv domorodých kmenů v ekvádorské Amazonii a zejména v souvislosti s lidmi ze Sarayaku, kteří bojují proti desetiletím těžby ropy v lese, jenž je jejich domovem, a proti současným energetickým zájmům podporovaným vládou Rafaela Correy v Ekvádoru, jež je v rozporu s jeho podporou těchto práv.

Umělci představují spekulativní myslitele, kteří se pohybují v těchto rozvíjejících se hnutích a propůjčují jejich interakcím estetickou podobu. Mohou inspirovat způsoby reprezentace nebo existovat mimo ně, ve sféře citového rozrušení a vnímání, a tak nabízet komplexní a inovativní způsoby myšlení, které – v případě Biemann a Tavarese – existují na pomezí mezi biocentrickou legalitou, ekologickým aktivismem na ochranu práv domorodých kmenů a postantropocentrickou zkušeností. Pro mě je to opravdu plodná oblast k bádání.

I tak mám ale problém s určitými prvky nového materialismu, včetně jeho důrazu na nelidskou materialitu nebo ontologii, která může mít nezamýšlené důsledky, jako je podřízení se politickým zájmům. V intenzivním úsilí překonat antropocentrismus se může objevovat nevhodná či opomíjená teorie jednání a málo či žádné debaty o lidských vztazích nebo vztahovosti na lidské úrovni. V knize Decolonizing Nature tuto obavu zmiňuji a docházím k závěru, že práce spekulativního realismu a objektově orientované ontologie často popírají lidský subjekt a uchylují se pouze ke svérázným nepolitickým či postpolitickým vyjádřením objektových vztahů. To by mohlo být zajímavé jako spekulativní experiment, ale domnívám se, že vzhledem ke stavu nouze, v němž žijeme, je to neobhajitelné. Ekologickou tradici, kterou bych zde chtěl předložit jako protijed, představuje „sociální ekologie“ osobností jako Murray Bookchin, Vandana Shiva, Naomi Klein a Rob Nixon, která vede k formulování klimatické spravedlnosti a politické ekologie. Tento přístup odkazuje k myšlence, že vztahy mezi lidmi a prostředími jsou paralelní ke vztahům mezi lidmi, kde formy vytěžování, jichž jsme svědky a které vedou k ničení životního prostředí (neoddělitelného od lidské kultury), představují jeden aspekt toho, jak se lidé k sobě vzájemně chovají, pokud jde o vykořisťované vztahy ve formách života, které produkuje moderní kapitalismus. Budeme-li to mít na paměti, dostaneme se k politicky adekvátnějším metodologickým přístupům k materialitě a ontologii. Nemyslím si, že je potřeba zcela opouštět lidskou agenci a lidskou vztahovost. Je-li ekologie jednou formou intersekcionality, analytické metody, kterou propagovaly afroamerické feministky, jež trvají na tom, že rasa a gender jsou součástí nexu determinací, které nelze jednotlivě oddělovat od sociální reality a které je potřeba zkoumat racionálně, stejně jako to, že ekologie je věda o vztazích mezi organismy a jejich prostředím (která musí zahrnovat sociální, politické, ekonomické a technologické aspekty), jak tvrdím v knize Decolonizing Nature, pak se musíme nejspíš zamyslet nad potřebou sofistikovanějších a přesvědčivějších vazeb mezi světem objektů a světem subjektů v rámci a nad rámec lidstva.

Jak přistupujete k zájmu umělců o tyto problémy? Jakým způsobem podporujete ve své kurátorské a pedagogické práci přístup umělců k environmentálním nebo politickým otázkám či dokonce snahu o aktivismus?

Přistupuji k němu mnoha způsoby. V roce 2015 jsem se přestěhoval do Kalifornie a tento přesun byl částečně motivovaný snahou více se politicky angažovat na lokální úrovni. To je podle mě opravdu důležité a kontrastuje to s globálním vnímáním, v němž může lokální měřítko chybět.

To bylo něco, co jsem v Británii během svého desetiletého působení jako profesor nemohl tak docela dělat, protože jsem byl ekonomickým migrantem, který má pracovní vízum a s tím související omezené možnosti, co se aktivit týče. Byl jsem zapojený do hnutí Occupy London, ale nechtěl jsem se nechat zavřít ani příliš ohrožovat legálnost své vlastní situace, což byl problém. Nyní jsem ve Státech a nejsem již takto omezován. Domnívám se, že je důležité vytvářet formy akademického života, které nejsou odtržené od místní politické angažovanosti. Od té doby jsem se angažoval v místních bojích, které zahrnují iniciativu požadující zákaz hydraulického štěpení v kalifornském okresu Monterey, což je neuvěřitelně biologicky rozmanitý a křehký ekosystém s omezenými zdroji vody. To, že průmyslová těžba navrhuje riskovat zdroje pitné vody v situaci, kdy se již několikátým rokem potýkáme s velkým suchem, je neuvěřitelné. Dále se angažuji v boji za práva zemědělských pracovníků, včetně práva na lepší mzdu, důstojné pracovní podmínky a provoz bezpečný z hlediska životního prostředí. V Kalifornii to je velký problém, jelikož je zde hodně migrantů, mnoho z nich pochází z Mexika a Latinské Ameriky, včetně mnoha domorodých obyvatel, kteří přišli buď legálně, nebo bez dokladů, aby pracovali na farmách, kde jsou vykořisťováni a nuceni pracovat ve špatných pracovních podmínkách bez jakékoli ochrany před pesticidy a fungicidy, kterými musejí stříkat pole.

Tato situace by se dala popsat jako nová forma otrocké práce a kritici v oblasti klimatické spravedlnosti poukazují na to, že existují důvody, proč zde nejsou žádná environmentální ochranná opatření pro lidi, kteří jsou vystaveni toxickým látkám. Jde vlastně o multigenerační produkci levné pracovní síly, která trpí neurologickými a psychologickými postiženími až do té míry, kdy nemají jinou možnost než pracovat na těchto farmách. Jedná se o formu environmentálního rasismu. Tyto aktivity jsou také spojené s mojí pedagogickou praxí, konkrétně s Center for Creative Ecologies, které jsem založil a které nyní vedu v UC Santa Cruz. Toto centrum je zamýšleno jako interdisciplinární prostor, kde je možné se zabývat konvergencí těchto znepokojujících ekologických otázek a environmentálně angažovaných uměleckých či aktivistických postupů a politických rámců, které je obklopují. Pojem kreativní ekologie označuje praxi plodné spolupráce mezi samostatnými oblastmi výzkumu, rozmanitými institucionálními nebo odvětvovými postupy a výzkumem vedeným humanitními vědami, které se obtížně zařazují do jedné koncepční kategorie nebo disciplinárního rámce. Jako příklad bychom mohli zmínit sdružení umělců a aktivistů na konferenci OSN o klimatu (COP21) a jejich experimentální modely radikálního pouličního divadla, které mají zpochybňovat správu klimatu v rukách korporací, nebo Climate Games, což je skvělý příklad pojetí ekologie jako propojování [intersectionality], které centrum Center for Creative Ecologies podporuje a zkoumá. Máme v plánu v podobné práci v budoucnu pokračovat, spojit se s jinými spřízněnými institucemi, a vytvořit tak formaci environmentálních umění a humanitních věd, které jsou v této době katastrofických environmentálních prognóz, nedostatku demokracie, ekonomické nerovnosti, militarismu, xenofobie, rasismu a popírání klimatických změn (zejména v USA za vlády nového prezidenta, který chce odejmout veškerou vládní podporu pro výzkum klimatu a rozšířit destruktivní podmínky autoritářského kapitalismu) potřeba více než kdy jindy. Center for Creative Ecologies v této souvislosti představuje světélko naděje ve tmě.

T. J. Demos se zabývá moderním a současným uměním a vizuální kulturou, především uměleckou praxí vypořádávající se s krizí způsobenou globalizací, současnou politickou situací, koloniální minulostí a rostoucími biopolitickými konflikty v rámci ekologie a klimatické změny. Zkoumá schopnost umění přicházet s inovativními a experimentálními strategiemi, které zpochybňují dominantní sociální, politické a ekonomické konvence. Jeho eseje byly publikovány v časopisech a katalozích po celém světě. Působil v redakční radě časopisu Art Journal(2004–2008) a v současnosti je členem redakční rady časopisu Third Text. Je ředitelem Center for Creative Ecologies na UC Santa Cruz. Je autorem mnoha publikací, např.: Decolonizing Nature: Contemporary Art and the Politics of Ecology (2016), Return to the Postcolony: Spectres of Colonialism in Contemporary Art (2013), The Migrant Image: The Art and Politics of Documentary During Global Crisis (2013) či The Exiles of Marcel Duchamp (2007). Jako kurátor se podílel např. na výstaváchRights of Nature: Art and Ecology in the Americas (Nottingham Contemporary, 2015) či Uneven Geographies: Art and Globalisation(Nottingham Contemporary, 2010).

Rozhovor vznikl pro Artalk.cz:
https://artalk.cz/2016/12/01/s-t-j-demosem-o-umeni-a-politicke-angazovanosti/