CESTA NA SLOVENSKO, část I. (1854–1933)
„Chceme odnacionalizovat a delokalizovat dějiny českých zemí. Je třeba poukázat na kolonialismus v jednání i představách Čechů v minulosti i současnosti.“
Motto vytržené z manifestu dekolonizace vyhlášeného v roce 2022 studentkami a studenty FFUK: Chceme odnacionalizovat a delokalizovat dějiny českých zemí. Je třeba poukázat na kolonialismus v jednání i představách Čechů v minulosti i současnosti.
Slovensko, milko má - Slovensko, štěstí mé - Slovensko, duško má
Slovensko, srdce mé - Slovensko, písni má - Slovensko, dítko mé
Slovensko, vílo má - Slovensko, zlato mé - Jaj, moje Slovensko
[Adolf Heyduk, ze sbírky Cymbál a husle 1898]
Naše touha po Slovensku je burácivá jako dálnice, jež k němu vede, cudná jako láska k haluškám a cílevědomá jako Slovenská strela. Její kulturní vzmach spojujeme s postavou Adolfa Heyduka a prázdninami roku 1854, kdy se na Slovensko vydal. Tehdy se svými prostými zpěvnými verši pokoušel přiblížit prostému slovenskému lidu.
Adolf Heyduk: Touha po Slovensku
Hle, k břehům Váhu letí čápů sbor,
i já chci s nimi v krásné sídlo hor.
Chci obejmouti podtatranský lid
a z jeho zpěvu čerpat mír a klid.
Chci spatřit hronských krajů milou tvář
a na ní ráje ztraceného zář.
Chci znáti prorvy skal i srdcí lad,
a hrob, kde Slovák pro svobodu pad´.
Chci zřít, jak z věrných očí zírá ven
lidského štěstí nedosnělý sen,
chci prchnout na čas vášním světa všem,
chci býti zase šťastným člověkem.
Odnacionalizovat a delokalizovat dějiny českých zemí!
Po první světové válce se nám, Čechům, podařilo vyrvat Slovensko ze spárů Maďarů. V listopadu 1918 české pluky vyhnaly maďarské jednotky z pohraničního města Gbely a zabraly místní ropné vrty. Mír s Maďarskem zařídila až Trianonská smlouva z června roku 1920. Slováci museli být šťastní, že byli osvobozeni a konečně došli svého dějinného údělu. Nebo si to alespoň myslel Jakub Deml, když po svém výletě do země o několik měsíců předtím sepisoval svůj nablbý antisemitský leták.
Jakub Deml: Jsem na Slovensku (1920)
Takové je Slovensko, taková je dnes duše Slovenska,
exaltovaná postem poroby, paprikou, kadidlem a kořalkou.
Bůh je tady ve třech osobách: faráře, žida a nevědomosti.
Farář tady má třebas i padesát kusů hovězího dobytka,
tři páry koní,
ohromnou vinici a z každého domovního čísla vybírá ještě desátek v naturáliích
jako jinde před potopou světa.
Já myslím, že volby jsou tady křivdou,
poněvadž holým nesmyslem:
tady je potřebí PÁNA! –
Jsme-li na to my Češi, opravdu nevím.
Odnacionalizovat a delokalizovat dějiny českých zemí!
Slovensko však nebyla jen země, kde jsme mohli těžit ropu. Po Adolfu Heydukovi a Jakubu Demlovi tam na výlet vyrazil i Stanislav Kostka Neumann. Byla to právě turistika a naše společná láska přírodě – slovenské – a přírodním zdrojům – slovenským –, co mělo navždy urovnat všechny neshody. Túra je víc než literatura.
S. K. Neumann: [Na turu]
Pojeďme spolu dlouhou turou dolů
k průzračné řece, k rybám stříbrným.
Anebo hore pozdravíme spolu
polonin stáda, ze salaší dým.
I setkati se na dalekém molu
můžeme spolu, kde nám zvoní rým.
Jsme kovkopové v modrém zlatodolu,
smíme-li nazvat okamžik jen svým.
Ať žijí ryby, brouci, hory, lesy!
Chytíme pstruha, zulíbáme vřesy.
Čert vezmi, pane, literaturu!
Čert vezmi na chvíli i politiku!
My doma pro jistotu nůž i dýku
necháme spát. A jdeme na turu.
Odnacionalizovat a delokalizovat dějiny českých zemí!
Od té doby byl v našich bratrských vztazích už jen větší a větší hokej. Vše vyvrcholilo, když jsme bratiam a sestram při rozvodu ukradli vlajku.