Triin Paja / a pak jen splývající mech tvých mokrých vlasů

Vzpomínka na zimu

v rozvalinách tvého města držím černý čaj.

touha, mezi námi džbán lučního kvítí.

vzduch zaplevelený nocí. tvé srdce

modrá mešita. pokouším se promluvit, ale nejde to,

smutek krav, které se napájí

z rozmrzlé kaluže, bedna zimního zelí,

seschlá, chladná hodina domova.

držím černý čaj a snažím se

netoužit. tady, ve vývaru se vaří rýže.

tady, podáváš mi citrony, sklenici tahini,

říkáš, odnes je matce –

ale venku je pole, které spaluje zima

zima ničivé vody a suchých brambor.

jméno mé matky je poslední jeřabina,

zvadlý šeřík, vznícené tváře černého rybízu,

z nějž jsme v pozdním létě dělali šťávu.

držím černý čaj. líbám tvé ruce,

tvé vlídné ruce, jejichž mramor

ještě nepopraskal. mluvím.

nakonec mluvím. kdysi za dětských let

muž s koňským povozem. tehdy a ještě mnohokrát

zakopla jsem o hnijícího losa. západ slunce

rozvěsil lucerny na ztemnělou bršlici.

jméno mé matky je zvukem

zamrzající řeky.

zima nikdy neodešla

bez kostí.

Ječmen

v noci, když se ozve řeka

chudí vyjdou pojíst ječmennou kaši

obětovanou na kameni. dech se zjevuje

jako pámelník plující na hladině.

z řeky vytáhli utonulého koně. říkají si, zda si na tu tíhu

nakonec zvyknou. je zapotřebí několika mužů,

aby koně utáhli. v noci několik mužů

uléhá vedle ženy, jejímž ložem se stane říční koryto.

za úsvitu je slunce zlatý zub

vytažený z úst mrtvé.

mrtví prý připomínají mramor.

hebkost jejích úst, zbytky ječmene.

Dyáda

Žádost z nás dělá přízraky.

Octavio Paz

jako říční ženy nosí len

i já nesu jen touhu

druhých, peru její látku

na říčním kameni vlastního prsu

* * *

dřív než jsem poznala svět porodních kotců

žen vrhajících se

z dřevěných schodišť

věřila jsem, že moře nás spasí

břehnu po prázdném břehu

tvého volání jsem

                                    přízrak mořské soli

* * *

dřív než jsem poznala svět

myla si matka ve žluté míse vlasy

říkala přitom slova ale

nebylo nikoho kdo by slyšel

měsíční košile vpletená do větve

tam byl svět a já byla

polární září hluchavkou bílou jako smrt

* * *

kráčím sčesanými vlasy

pšeničných polí

svá ústa si představuji jako houštinu plané růže

a on se prodírá skrz

na hřbitově nosí ruské ženy

tulipány v igelitových taškách

jsou tak blízko,

že se téměř dotýkají mých rukou

slunce žlutá mísa, v níž

si dívka umývá vlasy

léta, v nichž se učím jména květin

trnitá jako můj jazyk

skořápkou mého těla

kypí světlo

Spánek v poli

ve snu se mi do těla snesly můry

myslely, že jsem světlo

cesta k vodě

jednouchá žlutá kočka

plané růže na pobřeží, labutě jako kosti na nebi.

a pak jen splývající mech tvých mokrých vlasů,

za tebou obraz mořského běsu.

nikdo se neptá, kdo nám přinese vodu.

            nikdo nezastaví něžnou modlitbu tvých rukou

                        lámajících chléb, pomeranče.

nemluvili jsme o ní nehledě na dívčí tváře,

které jsme vídali ve skalách zrůžovělých stmíváním.

až za čas, v dopise, říkali jsme. Psaní se stává vzpomínkou.

lahev od vína upadla,

aby dala vyrůst tržišti luceren. Co jsme mohli říct?

slova požírá mořský vítr, tak jako částečky

světla padají do úst noci.

neznamenalo to, že by myšlenka zmizela. Někdo se dotýká

jejích dlouhých, nemytých vlasů. Jako hrubozrnná pšenice.

ve vesnici se o tom jen šeptalo.

na poli usnula dívka, a pak se našla krví

potřísněná pšenice, zvuk vrčících traktorů,

bílé peří slunce k zemi

padalo a padalo.

Z angličtiny přeložila Klára Krásenská

Triin Paja (1990) je estonská básnířka, fotografka a překladatelka. V roce 2018 debutovala sbírkou Nõges (nakl. Värske Raamat), za níž jí byla v témže roce udělena Literární cena Betti Alver. V roce 2020 za svou poezii obdržela prestižní ocenění Juhana Liiviho (Juhan Liivi luuleauhind). Píše estonsky a anglicky. Její anglické básně byly publikovány v mnoha internetových literárních magazínech, např. The Moth, BOAAT nebo Otis Nebula. Přítomné básně jsou prvními publikovanými překlady její poezie v češtině.