(2004 – 2005)
Formát: 95x150 cm
... Cyklem s nejvíce vyhraněnou konceptuální ambicí jsou Přírodní motivy (2004 – 2005). Podstatné je zde autorovo chápání krajiny jako kulturního prostředí, v němž je generacemi zakódován lidský intelekt a cit. Řada šesti černobílých velkoformátových fotografií představuje záběry na vizuálně nedominantní exotické stromky s popiskami, pořízené v Americké zahradě u Chudenic, významném českém arboretu. Druhá řada stejnoformátových reprodukcí stránek autorova herbáře z dob studií na střední škole jim tvoří pandány. Na první pohled trochu mechanická konfrontace má svůj účel. Častá nenápadnost prezentace autorových závěrů, pramenící z nevole k přílišné manipulaci, někdy ukrývá záměr natolik, že je těžké jej vůbec postřehnout. V Přírodních motivech jsou paralely zjevnější. Kromě obecné vztahovosti přírodního a kulturního, která se vine téměř celým Hrůzovým dílem, je zde přítomna též paralela nízkého a vysokého. Byliny z herbáře, běžně se vyskytující v našem prostředí, mohou být aluzí na umění „nízké“, naopak pěstitelské rarity na umění „vysoké“. Dvojakost odkazuje též na malicherný zájem o vše exotické provázený neznalostí vlastního kulturního prostředí, což lze přeneseně vnímat jako nevyslovené téma globalizační. Nejzajímavější obsahovou paralelu autor klade mezi krizi pozitivistické metody poznání a fotografické mimeze. Akademický způsob prezentace paroduje faktografický racionalismus hromadění informací bez řazení do vzájemného kontextu a klade rovnostářsky oba světy do pozice obětí vědy. Výstavou složenou z reprodukcí a změnou účelu, pro který je reprodukční technika určena, autor demonstruje neschopnost dnešní fotografie překlenout rozpor nebo odlišit mezi fotografickou služebností a ilustrativností na straně jedné a nezávislostí na fotografických determinacích na straně opačné. Paralelismus se projevil i zdvojeným kontextem – na úrovni reality ztrátou kontextu (byliny a stromky vytržené ze země a ze svého přirozeného prostředí) a na úrovni prezentace a funkce změnou kontextu (reprodukce jako současné umění). Ze všech fotografických florálních zachycení má svou exaktností nejblíže ke studiím Karla Blossfeldta, které ovšem nevznikaly jako umělecká díla, ale byly skutečným vzdělávacím materiálem. V Přírodních motivech autor sám vystupuje více v roli kurátora než tvůrce. Svůj subjekt uplatňuje výhradně jen v estetických kvalitách díla, v křehké kompozici a v užití měkkého, panenského světla. Nezúčastněnost a krása znásilněné přirozenosti útlocitně přibližují autorův výkon ke kultovní klasice Thomase de Quinceyho Vražda jako krásné umění. Přes tento most krásy násilí bychom se však mohli dostat až k sadeovkám, což už by bylo pro „něžného turistu“ přespříliš.
Úryvek z textu Edith Jeřábková pro časopis Fotograf #8 (2008)
