Richard Loskot nepatří mezi autory, kteří zaplňují svět dalšími a dalšími věcmi. Nevytváří artefakty ve smyslu konkrétních uměleckých předmětů, které pak snadno vstupují do systému obchodu s uměním. Jeho díla jsou daleko více procesem, při němž inscenuje děje a buduje prostředí, aby tak „konzumentovi umění“ i náhodnému chodci nabídnul nevšední (nikoliv však šokující) zážitek. Prostřednictvím tohoto zážitku dochází nejenom k posunu perspektivy vnímání určitého prostoru, založenému často na vztahu a konfrontaci reálného a technického (virtuálního, uměleckého), ale především k uvědomění si samotného vnímání, jeho podmíněnosti a zakořenění v konvencích.
Richardovy instalace a enviromenty glosují současný technicistní svět a obracejí se k otázkám našeho bytí v tomto světě. I přesto, a nebo právě proto, že mají až filosofický rozměr, uplatňují se v nich základní témata, která definovala a strukturovala lidskou zkušenost již odnepaměti – světlo, slunce, čas, příroda, voda, růst atd. Autor často dochází k jejich simulaci prostřednictvím současné techniky a technických systémů, ovšem díky určitému optimistickému nadhledu (nebo spíše nadšenému a radostnému zaujetí) se právě technické systémy stávají výstižnou metaforou a personifikací přírodních procesů a jevů. Technické a přírodní tak Richard Loskot nestaví proti sobě jako vylučující se fenomény. V jeho tvorbě to nejsou opozita, ale spíše spojité nádoby či vzájemně nastavená zrcadla.
Vendula Fremlová
