PAVEL KOLMAČKA (1962) vystudoval elektrotechniku a religionistiku, náboženství archaických kultur a přírodních národů. Pracoval jako asistent v průmyslovém podniku, ošetřovatel, překladatel, redaktor, učitel, v současné době se živí knižními překlady, výukou cizích jazyků, pastevectvím a včelařstvím. Publikovat začal v osmdesátých letech v samizdatu, mimo jiné ve sborníku Básně in margine (1989) společně s Ewaldem Murrerem, Bohdanem Chlíbcem a Miroslavem Salavou. Samostatně vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (KDM a Výtvarná společnost KRUH, 1994, druhé vydání Kalich, 1996), Viděl jsi, že jsi (Petrov, 1998), Moře (Triáda, 2010), Wittgenstein bije žáka (Triáda, 2014) a Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda 2018), deníkovou prózu Jedna věta (Revolver Revue, 2012) a román Stopy za obzor (Triáda, 2006).
(Foto: Dirk Skiba)
Uvedené básně jsou ze sbírky Život lidí, zvířat rostlin, včel.
ŽÍT V SOULADU
i s kvetoucími stromy.
Pokřikujeme, smějeme se,
nosíme, zdvíháme,
nakládáme úly, víka, podstavce,
utahujeme řemeny
a zarážíme klíny.
Chystáme se k cestě
do sadu.
A jedeme.
V zatáčce praskne upínací řemen, posune se
nástavek. Včely se hrnou ven. Zastavujeme, Tobiáš
pomáhá s opravou, vmžiku je zasypán žihadly a už
celý rudne, otéká a supí.
Odpojuji vůz. Benjamina se včelami necháváme na
silnici. A jedeme. V nemocnici si Toba nechají.
Chytí se za hlavu – vždyť musí pozítří odevzdávat
práci! Vezu mu počítač, disky, jezdím z nemocnice
k domu a z domu k nemocnici. Jak se asi má tam
na silnici Benjamin?
Vítá mne unavený zvědavostí míjejících, vyslechnut
policií, trpělivý a ustaraný. Připojíme vůz a jedeme.
Jedeme, pořád jedeme.
Události míjejí, mizí v polích, kopcích,
ale za zatáčkou, za nejbližším rohem
už čekají nové.
Věci, kterých se dotýkám,
stávají se otci: plodí bolest.
LES
DÁVNO MRTVÁ LÍPA
je zas plná života:
ve vyklované dutině hnízdí žluva,
larvy vykusují chodby,
dřevem prorůstá ohňovec.
Mraky mšic víří
v bukových korunách.
Komáři a mušky těkají.
Lesní včely se přisávají
k vlhkým sladkým skvrnám.
Tlak napíná
pletiva a vlákna,
stromová krev prýští otevřenou ranou,
po kůře stéká
lepkavá šťáva.
Břečťan rdousí břízu.
Ta se vzpírá,
zápasí a chroptí,
z poslední síly sténá,
dlouho to nepotrvá.
Lesní třešeň nestihla se
prodrat ke svitu,
pomalu umírá.
Duby, vítězné, mohutné,
v plném světle nastavují listy,
dorozumívají se výdechy vůní,
vědí o housenkách, přetlačují se s habry.
Kořeny se proplétají, srůstají,
vyhýbají se skále,
nacházejí skuliny, spodní vodu
pijí dlouhými hlubokými doušky,
vyprávějí si o velikém suchu
před stoletími,
neznatelně se pohybují,
jsou spolu.
Ššššš.
Mozek mraveniště
srší elektřinou,
vydává tlumený jednotvárný šum,
na paprskovitých cestách
neustává běh sem a tam.
V kapradí vyvěrají
vodní nitky,
sbíhají se,
plní prohlubeň.
Krrrach, praská dřevo,
větev dře o větev.
Ššššššš.
Vláha.
Záchvat rozkoše.
Vlna blaha.
Pod tlejícím listím, pod jehličím
pletence, sítě, změti, vlákna,
dutiny, skuliny,
nervy, úpony, ledviny, sliny, játra.
Bezpočet živých
v prsti
se rodí a umírá,
prsť polyká,
tráví,
místo, kde před lety
člověk ležel zohaven k nepoznání naznak,
nedává nic znát,
jen stébla jsou dlouhá.
Děje se mnohem víc,
než vidíme,
nezměrně víc, než víme.
Ó... hé... á...
Cha ni joooo...
Slyšíš?
Co je to?
Alajá.
Že by ty stromy?
Byliny?
Zvířata?
Jiné bytosti?
Hovoří spolu?
Zpívají?
Áááá... oooo... laaaa.