Svět: poezie jako impuls k pozornosti
Věřím, že umění je výsledkem zvýšené citlivosti člověka k souvislostem světa. Skrze umělecký akt můžeme zkrátit vzdálenost k věci či místu, k okamžiku, ke druhým lidem. Můžeme akcentovat spolu-bytí, propojovat.
Ve své básnické práci hledám právě takové spojnice a zkratky: báseň je zaříkání přítomné chvíle, verš je prst namířený k podrobnosti, k emoci, k místu, kde se cosi odehrává nebo cosi praská. V napětí textu (obrazu, hudby, videa…) jsme všichni pozměňováni — mým autorským záměrem je pak, aby to bylo k dobrému. Báseň má možnost podat svědectví, zvolit si libovolně lyrickou, syrově dokumentární či nad-osobně extatickou formu. Může se napojit a realizovat skrze další umělecké formy nebo vystoupit jako občanský manifest. Může být tichou modlitbou za člověka, za tůňku s čolky, za obnovu lesa.
V umění nejsou hranice, povinné prvky ani předpisy. Co se rozhodneme udělat, je jen na nás. Věřím, že především je podstatná aktivní účast na světě: jakmile se člověk účastní, nikdy není lhostejný.
Jitka
N. Srbová, červenec 2020
(Foto: Jan Horáček)
O autorce
Jitka N. Srbová se narodila v roce 1976 v Praze. Vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006–2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon, v současnosti je editorkou webového magazínu Ravt. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (Dauphin, 2011), Světlo vprostřed těla (Dauphin, 2013), Les (Dauphin, 2016) a Svět: (Dauphin, 2019). Její básně byly mj. zařazeny do antologie Nejlepší české básně (2012, 2015, 2017 a 2019) a přeloženy do několika evropských jazyků. Žije v Hořovicích, kde spolupořádá večery autorského čtení Poezie ve středu.
Ukázky básnické práce
Nakonec
Nakonec
se přece dotkneme, nakonec
mi
vrosteš do úst.
Jehlicemi
v
štěrbinách
a kloubech,
jehlicemi
po strmé stěně
jícnu,
v
šedé tmě
zakrytého
svítání.
Nakonec
se přece najdeme, únor,
žíravina
cesty bez mravenců,
jehlicemi
v podkolení vyškrábaný telefonát:
nakonec
se přerazím
o bludný kořen.
Sdílet,
ale nesahat, co je to za blbou hráz,
nakonec
mi zakořeníš pod volným žebrem,
jehlicemi
do břicha. Potom přijde hlad,
po čtvrté odpolední, hlad na loupák a kávu,
nakonec
otevřu ten odmítavý
zobák,
nakonec
mi vrosteš do úst.
(Ze sbírky Les)
Do indiga
Vezmi ještě mokrý prst
a do indiga s ním. To řeka
říká: plynu tobě do úst.
Světlo
z nočních luceren
visí v kolejích, narcisy a hyacinty
nařezané pravidelným rytmem:
dum-tudum.
Vezmi ještě
zmrzlý jazyk, strč ho
do skuliny v kmeni, je tam napsán
nový med. Je tam vyškrábané
ticho z bledulí. Tím to voní.
(Ze sbírky Svět:)
Všechno, s čím sousedím
Krajíc nebe. Staré škrpály. Kámen s modrou jizvou,
o které nic nevím. Kolonie něžných: bellis perennis.
Hodiny, které opravdu tikají, ale opravdu nejdou.
Mýdlo, které ubývá pravidelným rytmem rukou.
Your hard drive space is low. To
je všechno tím,
myslím si, že nelze smazat obraz, který zpívá.
(Z rukopisu)
Mluv se mnou slovy, která vyslovují déšť
Mluv se mnou slovy, která vyslovují déšť.
Mám v Brdech potok, až připlaveš,
vezmu tě ke kamenům, přes které se sladce padá.
Mám v lese úvoz plný mravenišť.
Mluv
se mnou esperantem větví. Mám hesla
ke všem účtům v bance mlžných rán, jen se suchem
se neznám. Když mi volá mladý dub,
mizím z meeting roomu,
když se mi červen brodí mailem, to se ani neptej,
jestli
mi nevěříš, přejdi bludný kořen, jestli mi něco chceš,
mluv
se mnou slovy,
která vyslovují déšť.
(Z rukopisu)
