Žije a pracuje v usedlosti Chaos ve Stříteži u Poličky a v Praze Vršovicích
Česká intermediální umělkyně Veronika Bromová (*1966) vystavovala na mnoha místech Evropy, Ruska, USA a Asie. Reprezentovala Českou republiku na Bienále v Benátkách v roce 1999. Její díla jsou umístěna ve významných veřejných sbírkách v České republice a Evropě. Jmenujme například českou Národní galerii, Centre Georges Pompidou, Muzeum moderního umění v Paříži/Center Georges Pompidou/, Moderna Museet, Stockholm, Mumok, Vídeň. Od roku 2001 do 2011 vedla Atelier nových médií II, fotografický a a digitální obraz na Akademii výtvarných umění v Praze.
Patří ke generaci umělců, kteří studovali umělecké akademie před i po pádu komunistického systému. Obohatila novou uměleckou scénu odvážnými experimenty s využitím nových technologií; bez studu a kompromisů s hluboce osobním a intimním uměleckým výrazem. Jádrem její práce jsou ženská témata, tělo, rody, rodina, alternativní rodina, příroda, mytologie, a v poslední době rozvíjí své vlastní způsoby rituálu-performance. Inspirací jsou jí tradice nativních národů a kultur. Již 11. rokem bydlí s rodinou na statku s názvem Chaos ve východních Čechách, 180 km od Prahy a 70 km od Brna. Snaží se žít v harmonii s přírodou a organizuje program pro Galerii Kabinet Chaos zaměřenou na profesionální umění a umělce, kteří pracují s humanitními a přírodními tématy, která je komunikační platformou mezi centry a periferií.
Přednáší na Anglo American University v Praze, kde vede Cross Media Art Studio. Spolupracuje s dalšími institucemi, například Artedu, www.artedu.cz, CIEE, www.ciee.org, World learning, Západočeskou Universitou Umění a Designu, Masarykovou Universitou v Brně, Janáčkovou Akademií múzických umění, FaVU v Brně. Studovala arteterapii při České Arteterapeutické Asociaci. Prvky artefiletiky aplikuje do svého systému výuky umění. Prošla pětiletým sebezkušenostním psychoterapeutickým výcvikem ArteSur při ČAA. V přípravě je monografie Autobiograf.
Zobrazit více...Veronika Šrek Bromová o svém vztahu k přírodě a ekologickým tématům (2020):
Můj vztah k přírodě začal na vnitroblokové zahradě ve Slezské ulici na Královských Vinohradech, kde jsme si hrály s ostatními dětmi z okolních domů. Mnoho času jsem trávila ve vinohradských parcích, další sférou byla Stromovka nebo rodinný stavební pozemek v Suchdole, kde jsem se prvně učila pěstitelství. Děda mě učil pěstovat růže, výjezdy za strýcem na jih Čech mě naučily lásce k lesům a rybníkům a s babičkou jsem poznávala Šumavu.
Celá 90. léta jsem s přítelem Kanaďanem s českými kořeny, Dougem Hajkem, cestovala po Evropě a byla i v Americe a Kanadě, kde jsem v roce 1994 natočila video v tehdy největším podzemním „shopping mallu“ na světě /nevystaveno/. Oba kontinenty mě uchvacovaly svou přírodní krásou, moři a oceány, lesy, zvířaty. Nad planetou Zemí jsem se zamýšlela v několika svých realizacích z druhé půlky 90. let. Např. Na hraně obzoru, Zemzoo (1998), Místa na Zemi (2000) nebo Efekt – Defekt (2001). Už tehdy jsem byla omráčena civilizačním rozmachem a určitou neúctou k Zemi, kterou jsem vnímala. Hlavně v Kanadě na mě působil ohromný kontrast mezi přírodou a městy. V půlce 90. let jsme měli tendenci opustit město a koupili po dvouletém hledání chalupu u Poličky.
Začátkem nového milénia, kdy jsem učila na AVU, jsem začala žít s malířem Martinem Mainerem. Život na vsi mě vrátil k hospodaření s plodinami a zároveň jsem v našem komplikovaném vztahu pociťovala úlevu, lásku a citovou intenzitu v lůně přírody. Svůj podíl na tom měla i jedna léčivá bylina, která pocity z přírody dokázala prohloubit a kterou mě můj tehdejší partner naučil používat. Na základě „vycházek se psem“ na kopec Klepec a do přilehlých lesů vznikl soubor fotografií a videí Království. Literárně podpořený čtením knih o mýtech, pohádkách (Clarissa Estella Estés – Ženy, které běhaly s vlky) a duchovních směrech (hlavně Osho a šamanismus – Holger Kalweit). Ve své tehdejší práci jsem všudypřítomná ve své tělesnosti, ale nejvíce jsem zaznamenávala svůj vztah a lásku k přírodě.
Další důležitou prací byl soubor fotografií zachycující mou self-performance s nalezeným koštětem, Autobiograf (2003) v Kremži, v místech, o kterých psal v románu Jméno růže Umberto Eco, a já, aniž bych si to tehdy uvědomila, jsem vedla vnitřní dialog s ženami, přírodními léčitelkami neprávem upálenými za čarodějnictví krutou a mocnou patriarchální inkvizicí. S Martinem a jeho dětmi jsme cestovali a zažívali letní horka a sucha v Provence. V Mainerově vypuštěném plastovém bazénu z Mountfieldu v Limuzech vznikl soubor fotografií zachycující moji performance Za sucha (2003), které jsem jako slideshow promítala ve stavební buňce na výstavě v Karlínském parku. Tehdy v roce 2002 začal být problém s povodněmi, s rozvodněnou Vltavou, počátek klimatické a ekologické krize, které čelíme intenzivně i v těchto dnech, kdy vše občas vypadá normálně, ale projevy změny jsou již nezadržitelně v pohybu.
S novým partnerstvím o značný kus dál od Prahy, v místech kolem Poličky ve východních Čechách, kde jsem si v půlce 90. let koupila chalupu, žiji nyní už dekádu z druhé strany kopce Vysoký vrch ve Stříteži. S Ivanem Šrekem, mým mužem, jsme vymysleli galerii Kabinet Chaos v nynějším klubu občanů Stříteže v bývalé obecní škole a tamním kabinetu vesnického učitele.
Díky inspiraci knihou Venkovy zakladatele eko-sociologie u nás, Bohuslava Blažka, a díky inspiraci Václavem Havlem a jeho myšlenkami Otevřené společnosti jsem se začala společensko-kulturně aktivovat pro druhé. Vedle výstav pořádáme například malá letní vesnická umělecko-eko-sociologická sympozia Chaos Start, vždy tematicky zaměřená, kreativní dílny pro děti i dospělé, přednášky na blízká či vzdálená témata všech možných odborníků.
Moje tvorba se v poslední době postupně posouvala od technicistních řešení k více přírodním motivům a materiálům. V posledních několika letech, a určitě od roku 2015, se započala má cesta s performance. Poslední čtyři roky více kreslím přírodními pigmenty, vytvářím verotisky a veromandaly. Sem spadá společná práce s Darinou Alster a naše Mateřská matrice (2016), intimní ženská mateřská performance, kdy jsme svá těla otiskly do 30 kg nakynutého těsta a ve zvukové stopě reflektovaly své vjemy.
Nejvýraznějším počinem v oblasti mých rituálů sukňových performancí je Sukňomandala (2016) z použité performanční sukně z Hongkongu a použitého oblečení. Díky výzvě Artedu jsme se studenty gymnázia v Poličce vytvořili obrovskou šatovou mandalu, která má v obsahu spolupráci, lidskou propojenost a jednotu. Nejnovější výzvou je účast v projektu Akvapark na pražském Výstavišti, kde budeme společně s Jakubem Tomášem Orlem performovat v místech kruhových fontán, tématem bude návrat k prapůvodním pramenům a hodnotám vody.
