Radek Štěpánek

(* 1986)

Environmentálním tématům se věnuji jak ve svých básních, tak i fejetonech a dalších kratších prozaických útvarech. Moje tvorba je silně ovlivněna vztahem k prostředí, ať už to jsou rodné jižní Čechy, Vysočina, Brno anebo chorvatský ostrov Pag. Jejich podobu a proměnu se ve svých textech snažím zaznamenat.

Hlavním tématem je pro mě vztah člověka ke krajině a k ostatním bytostem a jejich prostřednictvím znovu se sebou samým, možnost vzájemné komunikace, dialogu a žití v porozumění. S tím samozřejmě souvisí i hledání výrazových prostředků, způsobů popisu, možnosti interpretace. V začátcích své práce jsem se soustředil na pozorné vnímání, pozorování a naslouchání, hledal jsem přesné pojmenování. Zajímalo mě, jak o přírodě mluvit. Po několika důležitých iniciačních zážitcích v minulých letech mám ale pocit, že je pro mě čím dál důležitější mluvit ne o přírodě jako objektu, ale s přírodou. Opravdu si totiž myslím, že náš jazyk je jen jedním z mnoha jazyků, kterými svět mluví. A bylo by mi ctí, kdyby můj hlas byl jedním z mnoha, které mohou o našem světě podat svědectví a spoluvytvářet jej.

Pracuji jako redaktor nakladatelství Host, kde se mimo jiné podílím na přípravách environmentální edice Klimax. Spolupracuji s Českým rozhlasem Brno a jako redaktor příležitostně také s nakladatelstvími Dobrý důvod a Srdeční výdej. Spolu s brněnským básníkem Vojtěchem Kučerou od roku 2011 pořádám setkání básníků Děkujeme za Vaše básně! v jihočeských Netolicích a na zámku Kratochvíle. V roce 2019 jsem byl jedním z lidí, kteří připravovali výzvu Přírodní lyrika.

Bydlel jsem v jihočeských Prachaticích a Netolicích, v roce 2018 jsem se přestěhoval do Brna a zahnízdil jsem s manželkou a dcerou na konci města v Bystrci.

Zobrazit více...

Knihy

Soudný potok (2010)

Přeletět moře nad Bezdreví (bibliofilie, 2012)

Kraj/ky Pagu (2013)

Rám pro pavoučí síť (2016)

Hic sunt Homines (2018)

Eroze (bibliofilie, 2018)

Tání (bibliofilie, 2019)

Velké obcování (2020)



Čtení z Krajek Pagu přímo na Pagu (2017)


Psaní v horách (2018)


Zpátky na místě činu – čtení z Eroze (listopad 2019)


Ukázky z básní


Soudný potok (2010)


Obleva

Sníh taje

ale země k vůni

ještě nedozrála

 

Spálená obloha

se zacelila jako rána

 

A voda znovu váží tolik

kolik váží voda

---

 

Zlomeniny

Z lip visí mráz

ale ani ve dne

neztěžkne tak aby spadl

 

Větve se krčí

jako pod tíhou úrody

 

jen teď

aby stromu odlehčily

se lámou

 

 

Přeletět moře nad Bezdreví (2012)

 

Telátko na pastvině

ze samé radosti

zalehlo žluťáska

---

 

Sníh je tam tvrdý

že až sýkorka odlétne

zanechá stopu

jen v mé básni

---

 

A i ty žáby

budou tak dlouho

sochat ticho

až z něj nic nezbude

 


Kraj/ky Pagu (2013)

 

Možná jsem poslední – a právě proto

Pobřeží Vrtiče demolují bagry,

tatrovky navážejí ostrou drť

vápence z pevniny.

Každý den zmizí kus útesů.

Štěrk je zavalí, jako kdysi bahno

pohřbilo dnešní zkameněliny.

Už o nich nikdo nikdy

nenapíše báseň.

 

Obliny ostrova

Slunce nás klame,

obliny ostrova

balancují na čepelích stínů

a ostré stíny za siesty

usínají v trhlinách.

Výheň křesá z čistoty vápence

úžeh až oči bolí.

Každé ráno stíráme z oken

poprašek soli.

Vítr stéká po kamenných pastvinách,

trnovce, kterými korunovali Krista,

opadávají žízní.

  


Rám pro pavoučí síť (2016)

 

Na chvíli smíte do nebe žáby

to mi dnes kvakoš

křičel nad hlavou!

---

 

Vyrušil jsem vrabce

při koupeli

dívá se na mě

jako bych byl nahý

---

 

Beruška letí

mezi nebem a zemí

a každé dítě ví

že země

znamená peklo

 ---

 

Skončil les

kosodřevina

i tráva

strnulost orla

vládne kamení 

 


Hic sunt Homines (2018)


Slavnost plodů

Večerní myšlenky stahují smyčky

okolo ran padajících žaludů. Sbíhají se

od svých břehů v kruzích na hladině.

Jejich úplnost se poddává přitažlivosti

země, která je rozpůlí, ukotví a znovu

vyšle k nebi. Zatímco svět se mění,

pradávná touha předat své pády

dalšímu pokolení zůstává.

 


Podběl

Po několika letech se zdá,

že roční doba spěchající s vodou

ve stružkách ze strání zmizela

nebo se skrývá v horách

jako kdysi poslední Apači.

Tam podběl vítá slunce

a přežívá ve škarpách.

Každým květem

dává zapomenout na zimu,

zatímco své oddenky spouští 

za posledními doušky

vody z roztátého sněhu.

Krátká paměť a mělké kořeny,

ty jsou tím požehnáním,

s nímž každoročně hledá

a stále ještě nachází domov.

 


Z rukopisů – Hezké počasí (2020)

 

Přítomný čas 

Tohle je má přítomnost:

za týden, kdy jsme tu nebyli,

dokázaly jiřičky postavit skoro celé další hnízdo,

přímo pod vstupem na půdu.

Tak tam holt nepolezem, dokud mladé nevyletí, říká tchán,

a já jsem rád,  že mám takového tchána.

Nabízím se, že pak po jiřičkách uklidím.

Máme už dvě jejich hnízda na dvoře,

jedno vlaštovčí v průjezdu

a navíc, pod další střechou

si to své z trávy upletli kosi.

 

Pomalu se smráká, ani jsme se pořádně nerozkoukali

a noci už jsou zase delší než dny.

Okolo světel na terase je plno mušek a můr,

loni jich tam bylo jen pár.

To je asi tím deštěm, říká tchýně,

která každý rok u květin v truhlících

vyhlíží svého kolibříka, dlouhozobku svízelovou.

Jsem rád, že mám takovou tchýni.

Hrajeme karty, vyprávíme si příběhy, pijeme mátový čaj

z listů natrhaných na zahrádce.

V dálce se blýská a od rybníka

je slyšet skřehotání žab.

 

Je to krásné, když je to nebe zase celé, říká má žena,

a já jsem rád, že mám takovou ženu.

Sedíme pod největším letovým koridorem u nás,

ale letadla teď zůstávají většinou na zemi,

a tak je nebe takové, jaké si ho pamatujeme z dětství,

bez škrábanců a jizev po neustálém pohybu,

bez záplat.

 

 

Biozátěž

Po zádech mi stéká pot. Sedím na terase,

piju kávu a čtu včerejší noviny.

Vědci upravují dědičnou informaci zvířat,

aby vyhovovala potřebám zemědělců.

Arktida bez ledu přitahuje Čínu.

Smrky na zahradě přečkaly všechna sucha,

z větví létá párek stehlíků.

Červeň kolem zobáčků připomíná utrpení Krista,

kterému na Golgotě z čela vytahovali trny

vylámané z královské koruny.

Ozývají se hrdličky, postupně se přidávají

různé hlasy lidí z okolních chat. Zvuk pily,

první sekačka, druhá, jakási bruska. Peklo ožívá.

Je neděle. Každý má šanci udělat něco pro sebe

a tak nedělám nic. Slunce neúprosně spaluje.

Bělost papíru bodá do očí.

Vysokou Bětu a další hory v dálce halí opar.

Vlaštovky poletují nad strništěm,

na smrcích dozrávají šišky.

Všechno je ulepené, vzduch se nehýbe,

je nějak těžší a průsvitnější než dřív.

Už to nevydržím. Vyklízím prostor.

Nejdřív na brýle připnu klipem tmavé filtry

a najednou všechno vidím černě.

Ani slunečník nezastíní celou terasu.

Posunu stůl a sednu si na jinou židli.  

Sartre si prý v kavárnách vybíral místa zády k oknu,

aby neviděl nic z ohavností nelidského světa.

Také se zkusím dívat do zdi.

Leze tam moucha a spíná nožičky.

Svatá přírodo!

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace