Anna Beata Háblová

Anna Beata Háblová (1983, Praha): architektka, teoretička, básnířka. Za architektonické návrhy i teoretické práce získala ceny Young Architect Award 2010, Young Planning Professionals Award 2012 a Juniorstav 2012. Publikovala básnické sbírky Kry (Mox Nox, 2013), Rýhy (Arbor Vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018), O mé závislosti nikomu neříkej (Dauphin, 2020) a básně v literárních časopisech Host, Tvar a Weles. V kulturním centru Dominikánská 8 příležitostně moderuje večery s tématy poezie, umění a architektury. V roce 2017 jí vyšla komixovo-vědecká kniha Města zdí o historii, interpretaci a východiscích obchodních center ve vztahu ke městu. Od roku 2018 přispívá do Ranních úvah na rozhlasové stanici ČRo Vltava. Její poslední knihou na pomezí žánrů jsou Nemísta měst (Host, 2019) o opomíjených, pomíjivých a míjených místech. Její básně byly přeloženy do několika evropských jazyků.

Odkazy

Nevýslovný (2021)

„Nevýslovný“ k vidění od 19.1. -31.3. 2021 v galerii Artwall


Výstava experimentální poezie Anny Beaty Háblové nazvaná „Nevýslovný“ má dvě části. První se nachází v galerii Artwall a vzešla z otevřené výzvy nazvané „Návrat k normálu není možný“, která se zaměřila na téma proměny společnosti po pandemii COVID-19 ve spojitosti s hrozbou změny klimatu. Druhá rozšířená verze je přístupná na stránkách Artbiom.cz.

Zobrazit více...

Anna Beata Háblová prostřednictvím své poezie popisuje nepoetickou skutečnost ekologické destrukce. Název výstavy „Nevýslovný“ odkazuje ke skutečnosti, že konstatování o ničení přírody, jsou-li opakována stále dokola, začínají pomalu ztrácet svůj význam. Přitom však dopad změn klimatu a devastace krajiny může být v důsledku ekologických katastrof nevýslovně ničivý. "Pokud na řadu nepřijdou činy, ze slov se stanou jen cáry," konstatuje Háblová.

„Poezie je forma, která úspornými prostředky rozestírá více vrstev. Chtěli bychom ji někam zařadit, ale ono to nejde. Básně napsané pro galerii Artwall by mohly být haiku, ale nejsou, mohla by to být textovka bez diakritiky, ale ta to není, mohlo by to být napsané na stroji, ale ani to není pravda. Podobná nejednoznačnost je i nejednoznačností naší budoucnosti.“

Básnická forma umožňuje Anně Háblové proniknout nánosem vyprázdněných významů slov a dotknout se přímo našeho afektivního prožívání reality. Otevřenost básnického přístupu má podle ní potenciál zasáhnout diváka/čtenáře právě tím, že nic netvrdí. Báseň neapeluje na naše racionální chápání komplexního problému, který se skrývá pod souslovím „klimatická krize“, ale umožňuje pocítit závrať z toho, že devastace krajiny může ohrozit a v důsledku zrušit všechno, co považujeme za normální. Právě tuto propustnost a nezřetelnost hranice mezi neškodným a ohrožujícím, ukazuje Háblová tím, když ve svých básních volně přechází od námětů ryze lyrických k těm, které v sobě pod poetickou slupkou skrývají odkazy ke katastrofám – jako je únik kyanidu do řeky Bečvy – nebo plíživě ničivým změnám – jakým může být vysychání krajiny nebo vypouštění skleníkových plynů do ovzduší. 

Smysl básní je často obsažen v jejich formě. Jednotlivá slova psaná strojopisem jsou rozmístěna tak, že jednou tvoří kříž, jindy zas jednotlivá písmena padají nebo přecházejí ve vytečkované, postupně mizející řádky. To podstatné a zároveň nevyslovitelné se odehrává mezi řádky, slovy, znaky. Na pozadí strohého popisu banálních skutečností autorka evokuje  nepředstavitelnou krizi, která může přijít, pokud zůstaneme nečinně přihlížet. Touto netradiční formou se pokouší sdělit nevýslovné a přitom vytrhnout diváky z lhostejnosti vůči budoucnosti životního prostředí i celé naší planety.

text: Zuzana Štefková

UNSPEAKABLE (2021)

In the first exhibition of the year, the Artwall Gallery continues its focus on environmental issues. This time, however, the audience will encounter experimental poetry instead of works of art. Poet, slam poet, architect, and urban planner Anna Beata Háblová wrote a set of short poems for the Artwall Gallery dealing with climate change, devastation, deforestation, and dehydration of landscapes, but also the recent ecological catastrophe on the river Bečva.

The exhibition will be on view from January 19th 2021 March 31, 2021 at Artwall Gallery, Embankment kpt. Jaroše and Edvarda Beneše, Prague.
The exhibition is organised under the auspices of Hana Třeštíková, the Prague City Councillor for culture.

The extended version of the exhibition will be available from 19th of January to 31st of March at www.artbiom.cz.

Zobrazit více...

Ecological appeal in poetry
 
In the first exhibition of the year, the Artwall Gallery continues its focus on environmental issues. This time, however, the audience will encounter experimental poetry instead of works of art. Poet, slam poet, architect, and urban planner Anna Beata Háblová wrote a set of short poems for the Artwall gallery dealing with climate change, devastation, deforestation, and dehydration of landscapes, but also the recent ecological catastrophe on the river Bečva.
 
Anna Beata Háblová uses poetry to describe the non-poetic reality of ecological destruction. The title of the exhibition "Unspeakable" refers to the fact that statements about the destruction of nature, if repeated over and over again, are slowly beginning to lose their meaning. However, the impact of climate change and landscape devastation can be unspeakably devastating as a result of environmental disasters. "If we won’t move from words to deeds, the words become just shreds," the author states.
 
She adds: “Poetry is a form that invokes multiple layers of meaning with economical means. We would like to pigeonhole it somehow, but it does not work. Poems exhibited in the Artwall gallery could be haiku, but they are not, it could be a text message without diacritics, but it is not, it could be typed, but this is not true either. Such ambiguity is also the ambiguity of our future."
 
Individual words written in typescript are arranged in such a way that sometimes they form a cross, other times the letters fall or turn into dotted, gradually disappearing lines. The essential and at the same time unspeakable takes place between the lines. Against the background of a stark description of banal facts, the author evokes an unimaginable crisis that can encroach if we remain idle. In this non-traditional form, she tries to communicate the unspeakable and at the same time set free the audience from indifference to the future of the environment and our entire planet.
 
The project arose from an open call of the Artwall gallery entitled "There is no Back to Normal". The Artwall Gallery focused on the topic of the transformation of society after the COVID-19 pandemic. In the context of the coronavirus crisis, we often hear calls to return to normal. However, the way of life that our society considers normal is deeply destructive to our planet and inevitably leads to a global collapse. "The crisis can help us understand that there was nothing rational or necessary in the previous normality. It is necessary to use the opportunity to present new economic and social models based on respect for nature. Returning to a dirty future would be a missed chance. This is also the point of the current exhibition,“ state the curators of the Artwall Gallery Lenka Kukurová and Zuzana Štefková.

O mé závislosti nikomu neříkej (2020)

Ukázka ze sbírky : O mé závislosti nikomu neříkej (Dauphin 2020)


Břeh 1

 

Sbíhám se v konceptu světa

kde slovo mí tú označuje všechno

co je ohroženo

mluv o konkrétních lidech

vydechujících cé ó dvě

o haldách stromů s otevřenými kmeny

nebo je přezdívej inkontinencí brázd

všechny možnosti jsou stále čerstvě natřené

vyjdeš z domu a spolkne tě prach 

 

 

Břeh 2

 

Pohledy kamer namotané na mastné vlasy ulice

tráva se přeložila na seno instalované v puklinách

bílé peřiny mraků jsou schované ve skříních

ještě před úsvitem začínají doutnat tkáně bytů

ze všech záhybů kůže se vylévá moře

gel ve sprše se dopočítává kapajícího kohoutku

otáčím se a ten, kdo je na tahu, přeříká zpaměti potrubí

v lesním močálu se jako světlo v kuchyni

převaluje H20 


 

Břeh 3

 

Věci se mění, to je jediná jistota

tác s použitým nádobím vracejte k okénku

až příště přijdu, přestaneme kupovat a jíst

na jevišti oblohy odehrají ptáci představení

už se mi nechce experimentovat v dýchání

zeptej se pěšáka na šachovnici

jak se dostat na druhou stranu pole

když jsem byl kámen, věnoval jsem se krajině

když jsem byl v kómatu, všechno jsem vnímal

Zobrazit více...


Břeh 4

 

Máme omezený výběr destinací

z hlediska rozmanitosti tě posílám pryč

scéna se změnila na prázdnou místnost

jsem v pokušení vést dialog

se židlí, které říkám Chair

mám nekonečné řady pochybností

jako žena, které slunce sdělilo

že rakovinu ze svého těla vyřezala

ale ne nadobro

 

 

Největší zimu zažila loni v únoru. Zrovna, když se přistěhovali, bylo až k mínus třiceti. Zajímalo jí tání permafrostu a fjordy, které už nezamrzají, piloty staveb je prý potřeba zapouštět hlouběji do země. Během jedné polární noci, kdy sníh nekřupal pod nohama, ale nepřetržitě pršelo, viděla padat lavinu na obydlený dům. Bylo to, jako když se rozsvítí okno tam, kde to nejméně čekáš.

 


Břeh 5

 

Víkend přinese květnové teploty

tělo mám lehké jako radioaktivní odpad

vznáším se pod stropem kolmo k zemi

v rukávech místo es helium

jinak nic zvláštního

vidím pastelové domy s věžemi

ve kterých se asi žijí pastelové životy

dny mizí jako čára za letadlem

 

 

Břeh 6

 

Hnízdění

závidím mělké prohlubni v písku a hlíně

chtěla bych vyzkoušet jaké to je

usnout v kalichovité struktuře upletené z trávy

dostat svou poddajnost do dutiny stromu

vyhloubit noru v zemi

a pak do ní naklást vejce

budu o tom ještě přemýšlet

 

 

Břeh 7

 

Užovka podplamatá je skvrnitá

šupinatý povrch hladký jako klam

umí předstírat, že je mrtvá

přitom vodu polyká spolu s rybami

neboj se mě, nejsem jedovatá

bude volat z objemnosti tekutého břicha

až když se na břehy položí tma

teprve pak ho opustí

 


Břeh 8

 

Podívej, co se stalo přesličce, kapradině, plavuni

až mě zaplaví čas, země stlačí do uhlíku

budu také tak hořet?

Ostravský den skončí hádankou

v našich myslích sny

postaví hnízda ze zbytků dne

mezi námi skleslá hlava básníka

nežiju dobře, říká, a usne s cigaretou v dlani

 

 

Břeh 9

 

Možná bych měla čekat rychleji

ležím na zádech jako nedočtená kniha

nikam dnes

u stánku na pivo a párek

ani kostel ani tramvaj

neumírali jsme navenek

neumřeme ani uvnitř

jaro a viry nikdo nezastaví

chtě nechtě tomu musím dát lajk

 

 

Břeh 10

 

Pořádek je pořádkem jen na jednom místě

vítr mapuje terén, obchází mě

světlo spuštěné k zemi doutná

na předměstích má každý strom své telefonní číslo

na předměstích jsou prostěradla bez roztočů

jako poslední chod nás čeká citlivá pokožka

jako poslední chod se servíruje mrtvé holoubátko

 


Břeh 11

 

Syn kopl do své touhy

déšť naplival do otevřených oken

kýč nemá, do koho by se vtělil

děti z rozprodaných rodin

už nic nepřekvapí

zejména ne praktické důvody

jasné jako bílé spektrum

jako když přichází silná bouřka

a umře v centru obchodního centra

 

 

 

Zná všechny řeky na světě, jejich délky a počty přítoků. Zná města, kterými tečou, pamatuje si množství oblouků jejich mostů, ale nemá rád, když se ho někdo dotkne. Všechny dotyky jsou lepkavé a mokré. Nemá rád ostré světlo a hluk. S řekou se ale cítí dobře, i když neví, co je na druhém břehu. I když mu řeka taky nerozumí.


Břeh 12

 

Míjení válek polí

do prostoru mezi silnicí a silnicí se

jako rychle sbalené věci do tašek

narvalo sucho

každý směr je přece ten správný

jako by se vždy našla ulice

kde se lze otočit


 

Břeh 13

 

Na základě klimatické změny

můžete smlouvu ukončit

ale nebyla by to škoda?

upravujeme dodatek III. ceníku

z vašeho pohledu se nic nemění

z mého pohledu je vidět jen

vršek mrtvého smrku

dva světy, které se ocitly

tváří v tvář a polekaly se


 

Břeh 14

 

Usychající les v dešti k nerozeznání od ostatních

všechno je podobné: kaluže, bahno, chrastí

nebe jako posuvná stěna

stojím v tom jako bych nerozuměla místu

které si už nic nechce pamatovat

jsem plochá jako list papíru, popsaná z obou stran

mé obavy se od sebe nemohou odtrhnout

ani se na sebe podívat

 


Břeh 15

 

Spadneš do toho lehce

jarní sníh a zimní pučení

cvrček na přelomu povětří

počasí jako kluzké mýdlo

ale všechno se to děje v pravý čas

řekla řeřicha semenům

a otevřela se póry do vesmíru

někde ve větvích se vysypala

zelená klika planety

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace