Irena Šťastná

Mé psaní má přirozenou vazbu na konkrétní půdu i vzduch, zeleň, prostě prostředí, v němž jsem od malička vyrůstala a žiji i dnes. Malounko se bráním vůči vřazení do kategorií „ekologie, environmentální“, nejspíš proto, že propojení jedince a prostředí, vzájemná závislost i příčinnost, to vše je pro mne bezprostřední základ všeho bytí. Vnímám jako svou nepsanou povinnost zajímat se o okolí, kde žiji a přispívat konkrétními činy či vlivy k jeho kondici.

Baví mě fungovat na principu dobrovolnosti a jsem moc ráda, že to má stejně nastaveno i můj manžel, děti i pár lidí v okolí, s nimiž jsme založili třeba Spolek Dobro-vize. Samozřejmě, pak je řada jedinců, kteří nás považují za blázny, ale je třeba se nenechat znejistit. Lépe řečeno, mám v sobě jednoduše hluboko zakořeněno, že je správné, když jdu na procházku a cestou sbírám odpadky; vím, že minimálně dvakrát za týden potřebuji pobýt na pár hodin v lese, abych v městském prostředí, kde pracuji, stále ještě vykazovala „znaky člověka“; mám puzení k tomu ponoukat lidi z okolí k aktivitám jako je vysazování alejí, tvorba ptačích budek, využití hmyzích domků kdekoli lze.

Za mnohé vděčím třeba svému dědovi, který byl sedlák fixovaný ke své půdě a nazíral svět kolem sebe skrz nicotnost jedince v kontextu všeobklopující přírody. Další rozměr tomu přidal skauting, k němuž nás vedl otec. Snažím se všechny tyto obtisky i vlivy předávat dále, ať už skrz Kroužek malých turistů, který v obci s 777 obyvateli vedu 8. rokem, nebo prostřednictvím myšlenky sousedských slavností, které mají eko/bio náplň, jak s oblibou pro jednoduchost říkám. Děláme je za knihovnu, v níž pracuji, a to uprostřed městského sídliště. Tyto aktivity probíhají s docela dobrým dopadem na zdejší obyvatele, o čemž bych sama dříve pochybovala, ale funguje to bezvadně.

Myslím, že je-li člověk odtržen od přírody jakožto vlídného prostředí pro život, zažívá neutuchající frustraci. Mnohdy to však neví, respektive nezvědomil si to, jen trpí těmi důsledky. A nerozumí, že je to jednoduše proces, který má kdesi také svou příčinu. V souhrnu se domnívám, že je třeba neustrnout, vnímat neustále všemi čidly své okolí a hlavně konat pro ně konkrétní kroky. Protože jedinců, kteří nikdy nezvednou své pozadí z gauče, ovšem svými mluvidly dosahují heroických výkonů, těch bude vždy dostatek.

Zobrazit více...

Irena Šťastná je autorkou 6 básnických sbírek: Zámlky (Host, Brno 2006), Všechny tvoje smrti (Literární salon Terezy Riedlbauchové, Praha 2010), Živorodky (Perplex, Opava 2013) a Žvýkání jader (Srdeční výdej, Brno 2015), Sen o třetí plíci (Protimluv, Ostrava 2018) a Dny. Noci. A co víc? (Srdeční výdej, Brno 2022). Spolu s Milanem Šťastným napsali krátké veršované vyprávění pro děti s názvem Na mamuta (Běžíliška, Praha 2016). 

Autorka obdržela Cenu Jantar a byla nominována na cenu Magnesia Litera za poezii a Drážďanskou cenu lyriky; její texty byly přeloženy do angličtiny, hindštiny, němčiny, polštiny, rumunštiny, slovenštiny, portugalštiny a španělštiny. 

Odkazy

Texty autora:

Dny. Noci. A co víc? (2021)

Tajné pohyby

Létání se dařilo – jen když komáři – uvolnili prostor
nizounko nad zemí – tentokrát jsem to vzal do výšin
– podráždit dravce – nalokat se vzduchu – bez bublin
– vychlemtat jej – otáčet se zuřivě kolem osy – a nechat si
načechrat víčka.

V trávě leželo – mnoho per a hněvu – umanutě
jsem na to hleděl – zatímco se pomalu líhli komáři – zvonila
kaple – a poštolky se vracely usednout – na své větve.

Více...



Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace