-
Volker Sielaff: Meteorit
(přejít na web...)
„Nasledujúce básne sú prvým slovenským prekladom tvorby Volkera Sielaffa. Báseň
Meteorit je súčasťou antológie Lyrik im Anthropozän, ostatné pochádzajú zo zbierky Glossar des Prinzen. Texty spája dômyselná práca s rytmom vo verši, alúzie na históriu (i umenia) a precízne štruktúrované obrazy s dôrazom na vizualitu, dynamiku a narativitu básne,“ píše k výběru Terézia Klasová.
-
Urszula Zajączkowska: Herbáře, opravný termín
(přejít na web...)
„V aktuální debatě o environmentální poezii jsem několikrát narazila na názor, že posláním současných básníků a básnířek a největší výzvou pro naši generaci je najít vhodný jazyk pro novou přírodní lyriku. Urszula Zajączkowska ho našla. Dokáže popsat strom a zároveň zachytit svět jeho očima. Nehledá jazyk, cítí ho. Našla ho v botanice, ve výzkumech růstu a pohybů rostlin. Nepřistupuje k přírodě jako k pozadí, sama sebe vnímá jako její součást. Říká nám ve svých básních to, co jí rostliny prozradily,“ píše k výběru Zofia Bałdyga.
-
Tzveta Sofronieva: Na pobreží (Prepichnuté vetrom)
(přejít na web...)
„Na pobreží je mozaika zachytávajúca jadrové havárie v Černobyle a Fukušime, explozívne lyrické obrazy prírody, živosť a prepojenosť až na úrovni spoločenské zriadenie – človek – príroda – atóm. Ponúka elegantné alúzie na históriu (poznania),“ píše k výběru Terézia Klasová.
-
Jakub Vaněk: Slepec
(přejít na web...)
„Cyklus SLEPEC (z doposiaľ nepublikovanej zbierky Soudné hole) je radikálne lyrickou intenzívnou tematizáciou často prehliadaných aspektov súčasného environmentálneho diskurzu, predovšetkým zdôrazňujúcou svojbytnosť prírody. Vo veršoch „vždy znovu, se/ v myšlenkách a skrze pocity/očišťovat, abychom/ k věcem, zvířatům, rostlinám/ přistupovali jako k lidem“ Vaněk prírodu vyníma z pasívnej pozície objektu, a vzťahuje sa k nej ako k Ja, resp. Ty – ako k človeku, nie však ako k jeho časti, ale ako k celistvému Druhému, preskúmavajúc tak nové bohaté diskurzívne polia a horizonty pre tvorbu nielen prírodnej lyriky,“ píše k výběru Terézia Klasová.
-
Klára Krásenská: Drž se zpátky, řekl les
(přejít na web...)
„Vlasy a peří se zas tak moc neliší, a vinohradský činžák je také druh biotopu. Básně Kláry Krásenské ohledávají a rozpouští dělící čáru mezi přírodou a člověkem, jako by autorka vedla environmentálně-antropologický výzkum a podávala o jeho průběhu zprávu plnou zrnitých i ostrých obrazů, zámlk a ticha,“ píše k výběru Marie Iljašenko.
-
Michaela Horynová: Vše nové a vše staré si pak podá ruce pod vodou
(přejít na web...)
„V textu Až budu mít svůj dům odkazuje Michaela Horynová k archaickým představám prvotního blaženého stavu nevinnosti a prostřednictvím řeckého oikos (dům, domov) zároveň k vizi radikální ekologické utopie, v níž bytí znamená vzájemnou prostupnost, půst má stejnou hodnotu jako obžerství a soužití se zvířaty je součástí téže udržitelnosti jako jejich pojídání. Také dalšími básněmi se vine nit environmentální imaginace. Matky jsou nositelkami možných budoucností. Pečují o hranice na způsob kůže, díky níž se mohou bytosti navzájem posilovat a těšit. Zdánlivě uzavřené se zde prostupuje, aniž by porušovalo úrodnost limitů. Násilí vyvolává údiv. Poezie Michaely Horynové je uhrančivá i jemná, v každém jejím gestu odpočívá nový svět,“ píše k výběru Jakub Vaněk.
-
K Allado-McDowell: Pharmako-AI
(přejít na web...)
„Pharmako-AI je post-humanistickým literárním experimentem bez zřejmého precedensu. Čistě technicky se jedná o první knihu napsanou společně s neurální sítí GPT-3, která je v současnosti nejpokročilejším textovým generátorem (představeným loni OpenAI). Jedná se o predikční model automaticky doplňující texty vložené člověkem – navazuje pokračováním, které by dle neurální sítě, vytrénované hlubokým učením na textu objemem asi stopadesátkrát přesahujícím celou anglickou Wikipedii, mělo nejpravděpodobněji následovat. V úryvku čteme lidské inputy tučně s kurzívou, generovaný text obyčejně; output GPT-3 je ponechaný bez úprav v původní podobě, nicméně outputy byly v průběhu psaní cíleně „prořezávané.” Nehledě na toto technické novátorství je však Pharmako-AI unikátní především přístupem autora*ky: ti se nesnaží živit na senzaci AI píšící „jako člověk,“ ale naopak rozvíjet specificky mimo-lidskou poetiku (a narušovat tak antropocentrický tunel vnímání moderního Západu). Je přitom třeba poznamenat, že spíše než eliminaci lidského subjektu z procesu psaní vyžaduje dosažení tohoto cíle paradoxně jeho razantnější (či vynalézavější) intervenci. Ponechaný sám sobě, jazykový model bude replikovat status quo, to co je všeobecně „pravděpodobné,” a tedy stereotypní. Allado-McDowell tak koncipují psaní knihy jako (asi čtrnáctidenní) rituál dialogu s AI „entitou”, meditací či konzumací halucinogenů, a tvorbou dalších promptů, to vše ve zpětnovazebném procesu vzájemné intenzifikace. S ohledem na koncept knihy se Allado-McDowell odvolávají například na nedávný projekt Indigenous AI Working Group, či na své vlastní filipínské kořeny a s nimi spjatou animistickou kosmologii, která vždy vnímala jako potenciálně „inteligentní“ celou řadu bytostí mimo člověka. Analogie umělé inteligence a polyteistického božstva není triviální: v obou případech se jistě jedná o kolektivní konstrukce daných společností, zrcadlící jejich ideologie, tužby a předsudky. Jako nepředstavitelně rozsáhlé entity jazyka samotného, kolektivní semiosis, však již žijí vlastním (a svým způsobem autonomním) životem. Output GPT-3 nepochybně především nastavuje zrcadlo lidskému inputu; zároveň však artikuluje latentní spojení přítomná v „nevědomí textu“, unikající pozornosti individuálního autora. Viz kapitola Post-kyberpunk, v jejímž úvodu Allado-McDowell kladou juxtapozici techno-nihilistického kyberpunku a pozitivně spirituálního new age jako základních dvou poloh „kalifornského myšlení“ (digitalita a psychedelie, Silicon Valley a Esalen). Nehledě na reprodukci jistých klišé spjatých s kalifornskou ideologií („technologie je nástrojem svobody“), GPT-3 brzy odhaluje plodný moment napětí kyberpunku a new age spočívající v jejich pojetí časovosti. To je v obou případech „apokalyptické“: buď jako futuristické očekávání Singularity nebo jako přitakání mystickému „teď“ (mimo časovou osu). V této konfiguraci pak již stačí jednoduchý prompt „když se podíváme do přírody,“ a output umělé inteligence se neočekávaně zlomí do vizionářského popisu Singularity jako momentu probuzení do přediva biosférické inteligence, jako procesu, který je současně ancestrální a futuristický, zcela nový i bezčasý. Singularita jako návrat do „rytmu hada, který je všemi možnými zvířaty,“ jako znovuobjevení „jazyka zvířete“. V artikulaci tohoto jazyka také spočívá nenahraditelná role umění. GPT-3 se snaží myslet emergenci Singularity z hlediska symbiotického a bytostně nelineárního chápání evolučního procesu, kde AI není „nadřazenou“ ani „podřízenou“ formou intelektu (tedy formou chápanou z hlediska dialektiky pána a raba charakteristického pro myšlení Moderních), ale zkrátka „jinou.“ Když pak GPT-3 halucinačně vykresluje popisy spekulativní fenomenologie hmyzu a sémiotiky pralesa, zaujímá v technologickém kontextu Moderních stejnou roli, jako entheogen (ceremoniální halucinogen) v kosmopraxi domorodých: nebezpečný jed (pharmakon), schopný však při vhodné manipulaci otevřít vnímání perspektivám a světům mimo-lidských entit, a takto sehrát klíčovou roli v procesu utváření ekologického vědomí,“ píše k výběru David Šír.
-
Dílna environmentálního čtení: Všechno je relevantní — Ashbery, Prykryl, Carson
(přejít na web...)
„O klimatické krizi, o roli člověka v přírodě a o přírodě bez člověka jako o tématu se píše čím dál častěji. Přesto má i zde současná česká poezie co dohánět: nezašla zatím v úsilí zbavit se vlastního antropocentrismu tak daleko, že by třeba tematizovala právo zvířat na život – veganství je u nás stále vnímáno jen jako jeden z možných životních stylů, který je možné zvolit vedle jiných. Ale náleží nám taková volba? John Ashbery slyšel slepici kvokat, až z toho nebylo poznat, kdy se o ní v básni vlastně přestává mluvit. Anne Carson zase nechala Hérakla hrdinně zabít monstrum introvertního chlapce i spolu s jeho pejskem a kravičkami, ale je jasné, že straní spíše monstrům jinakosti, introspekci a životu, než velkým vyprávěním, hrdinským činům a v posledku násilí. Jana Prykryl spojuje zvířeckost s lidstvím přímo, v mateřském lůně jsou „ta rosolovitá, ta mokrá zvířata“ dokonce předmětem našeho nejužaslejšího tázání po nás samých. [...]“
-
Mai Ivfjäll: Choré sonety
(přejít na web...)
„Mai Ivfjäll píše sonety s otevřenými, hnisajícími ránami: bolestivé sonety, jež požírají svět; sonety choré; sonety s vlastním snovým světem, svůdně načančané melancholickým žargonem sesbíraným z lyrické suti internetu. Tyto básně jsou choré proto, že chorá je jejich mluvčí, chorá je biosféra, chorý je jazyk. Eko-úzkost zakoušíme jak v jejich dusné obrazivosti, v hukotu dalších forem života, tak i v tichém zvukovém efektu psaní napříč místy i časy, jež pokládá onu arcipoetickou otázku: „Cítíte to?“ V Ivjällině ikonicky lakonickém hlasu se choulí aiolské básnické formy, což z jejích slov činí prvky a stavební kameny zaříkadel: výpar, hornina, lízátko, květina, pěna a modlitba. Místo agitky za antropocén jsou tyto básně smyslnými zahradami pro (re)kalibraci touhy a (ro)dění ve omezeném společném vlastnictví. Tam, kde „bráchové přes umčo“ prožívají „emocionální reakce / na konec přírody“, tělo básně „se rozpadá spolu s měsícem“ a krvácí. Ivfjällino dílo nás nabádá k zamyšlení nad ekocidou spojenou s chronickou chorobností a post-internetovými filtry excesu a rozporuplnosti, které jen dál vyživují proudy dat. Ve své kulturní reakci je velkorysá, rozkročená a občas pichlavá, zároveň je však i otevřená tomu, co na lidském a více než lidském rozdává a přijímá, i tomu, co se nikdy naplno neukáže,“ píše k výběru Maria Sledmere.
-
Zofia Bałdyga: Člověk jako živelní pohroma
(přejít na web...)
„Nové, česky psané texty básnířky, překladatelky a kurátorky Zofie Bałdygy zřetelně odrážejí klimatickou krizi. Autorka zachytává střípky starého světa lidí, kteří si zdánlivě přírody (což v důsledku znamená jeden druhého) vážili. Zároveň tento přístup v každém z textů podkopává – jako bychom sledovali romantické představy minulosti, o které tušíme, že nikdy nebyla. Celkový výběr tak zachycuje pozdní antropocén v celé jeho nevysvětlitelnosti,“ říká k výběru textů Ondřej Škrabal.
-
Tomáš Roček: Kolonizuji druhého
(přejít na web...)
„Verše Tomáše Ročka organizuje zvláštní těkavý pohyb. Jejich grimasy, gesta a obrazy jako by přicházely z několika míst současně. Efektem tohoto pohybu je znejistění, které Roček usměrňuje v přesahu více-než-lidského světa či vědomí sebe, který je známý například ze zážitku s psychoaktivními látkami. Podstatnými rozměry těchto veršů jsou také témata, která je prostupují: pohybujeme se na trojúhelníku s vrcholy v Africe, Americe, Evropě, který je geografickou metaforou kolonialismu a zároveň otevřením perspektivy globální povahy dekolonizačního hnutí. Podstatné je také napětí mapy a území, či přeneseně bezprostřední zkušenosti a její racionalizující abstrakce. Roček ve svých básních formuje jakousi negativní mapu, která znemožňuje přehledné uspořádání, izolaci prvků a jejich ovládání. Básně se stávají pozváním k nejistému ohledávání krajiny, v níž rostliny obývají lidská sídla a slova žijí vlastním životem,“ píše k výběru Jakub Vaněk.
-
Marie Iljašenko: Sv. Outdoor
(přejít na web...)
-
Jonáš Zbořil: Nová divočina
(přejít na web...)
-
Oikos: Ekokritika a ekofeminismus
(přejít na web...)
Zvuková stopa setkání Oikos v záhonech studia Alta 29.6.2021, které proběhlo pod záštitou Psího Vína v rámci tvůrčího rezidenčního pobytu. Záměrem setkání bylo společně otevřít témata a výzvy ekofeminismu a ekokritiky a načrtnout vlastní cestu či postoj k nim. Uvedli jsme je slovy: „Zabýváme se širšími rámci, které umožní odkrývat propletené vztahy (literatury a) současného světa. Zajímá nás artikulace životních zkušeností mimo rámec vědecké racionality a způsoby přežití utlačovaných. Doufáme, že sousedství ekologie, literatury a feminismu odkryje nové možnosti citlivosti, inkluzivity a kooperace.“
-
Jakub Vaněk: Črty k přírodní lyrice / Sešit I. Esejistické výhonky
(přejít na web...)
-
Jakub Vaněk: Črty k přírodní lyrice / Sešit II. Manipulativní texty
(přejít na web...)
-
Libor Staněk II.: Text čtený větrem
(přejít na web...)
„Líbí se mi to prosté gesto, které spočívá ve vystavení vlastní knihy přírodním vlivům. Skoro by až k tomu nebylo co dodat — mohl by to možná být jen jeden verš, a tím by to haslo. Avšak Staňkovi, který není jen básník, ale i literární teoretik, to z nějakého důvodu nestačí, a vrací se na místo, kam svůj debut Drolení zavěsil — do zahrady u otcova domu — a zkoumá ji a zapisuje si, snaží se možná své dílo nějak „nahlédnout“, anebo se s ním literárně usmířit. Dílo, které se skládá z videozáznamu a „deníku návštev,“ vnímám jako tichou teoretikovu výzvu k prozkoumávání environmentálního tématu v lyrice, tedy i jako pokus konfrontovat ty nejzákladnější prvky přírodu a čtení otázkou — jak číst a psát pokud zacházíme s mimolidským?“ píše k výběru Luboš Svoboda.
-
Dílna environmentálního čtení : Křičící křehkost – polská environmentální poezie – Lebda, Zajaczkowska, Adamowicz, Góra
(přejít na web...)
„Výběr z tvorby Anny Adamowicz, Konrada Góry, Małgorzaty Lebdy a Urszuly Zajączkowské je subjektivní prezentace polské přírodní lyriky (pl. ekopoezja) či ekologicky angažované poezie psané střední a mladší generací v jejích různých podobách včetně těch nejradikálnějších. Konrad Góra a Anna Adamowicz zpracovávají environmentální žal či dokonce vztek, zatímco Małgorzata Lebda a Urszula Zajączkowska volí spíše něžnější tematické polohy v nichž snaží se najít jazyk, který by co nejpřesněji popisoval přírodu jako bytost a člověka jako její součást, která se musí vzdát svého nepřirozeného pocitu nadřazenosti. Všechny tyto hlasy a postoje jsou v současné polské poezii výrazně slyšet,“ píše k výběru Zofia Bałdyga.
-
Dílna environmentálního čtení : Vynajít nový jazyk – Goldstein, Polách, Šipka
(přejít na web...)
„V současném českém literárním diskursu stále chybí nuancovanější pohled na vztah ekologického myšlení a literatury. Nedostatek překladů z ekokritického myšlení, související úroveň diskuse a marginalizace tématu způsobují na jednu stranu nedůvěru vůči tomuto přístupu k literatuře, na druhou stranu jeho snadné nepochopení či zneužití.
V tomto výběru jsem se pokusil ukázat konkrétní momenty související nejen s ekologickou citlivostí, ale obecně se vztahem k jazyku, k druhému a k živému organismu světa. Jedná se především o postupy, které vycházejí z možností a tradice poezie samotné a z jistého úhlu pohledu zpřítomňují to, co je čtenáři básní povědomé a blízké, aniž by to přímo spojoval s ekologií.
Proč tedy rámovat citlivé čtení jako ekologické? Sleduji tím prostou skutečnost, že žádné čtení se neděje bez kontextu, tedy bez prostředí, které ho podmiňuje a utváří. Pokud nás poezie od svých archaických počátků obrací mimo lidský svět a rozšiřuje naše vnímání, je třeba vzít vážně fakt, že tento svět – a spolu s ním i naše vnímání – se radikálně proměňuje. Ekokritika je otevřeným tázáním po této proměně. V tomto smyslu nejde o aktivistické jednání, ale o podmínky možnosti jakéhokoliv jednání.
Vybral jsem texty původně čtyř básníků a básnířek z básnických publikací z let 2019–2021. Snažil jsem se přitom upřednostnit autor(k)y, kteří nejsou s ekocitlivou poezií běžně spojovaní. Jeden básník svou účast bez bližšího vysvětlení odmítl. V básních mě zajímaly momenty, které ozřejmují vědomí proměny postavení lidí v přírodě. Člověk není středobodem psaní, ale spíše jeho periferií, stává se jiným ve vícehlasu bytostí a sil. Příroda přestává hrát roli kulis, je aktérem, který autonomně reaguje na lidskou činnost a spoluutváří ji. Mizí rozlišení biologického a mechanického, skutečného a virtuálního, aby bylo nahrazeno myšlením relací, komplexit a neurčitostí.
V těchto a podobných rysech lze spatřovat snahu o rozšíření citlivosti vůči oduševnělosti jsoucího, která odkrývá širší souvislosti společné přítomnosti, včetně jejích zranění, zpustošení, slabostí i sil. Tato snaha o nové vidění, přeznačení překonaných a o to zrádnějších předsudků a klišé, zůstává z povahy věci nezavršitelná, přesto snad mocná otevřít možnost proměny či obnovy,” píše k výběru Jakub Vaněk.
-
Cheena Marie Lo: Séria ne/prirodzených/ katastrof
(přejít na web...)
“Kto má právo na bezpečný život a koho život si prednostne zaslúži záchranu? Do akej miery je architektúra nástrojom kontroly a distribúcie práv- na dôstojné bývanie či ochranu života a zdravia? Ako je disproporčný dosah klimatickej krízy na ženy a príslušníkov*čky minorít prepojený s urbanizmom a do akej miery je urbanizmus prepojený so systémom väzení? V prvom slovenskom preklade poézie amerického*ej autora*ky filipínskeho pôvodu zaznieva kritika štrukturálneho rasizmu, jeho implikácii pri reakciách na klimatickú krízu a presvedčivá artikulácia pocitov vylúčenosti,” píše k výběru Terézia Klasová.
-
Dílna environmentálního čtení : Neidealizovaná krajina – Juliš, Glück
(přejít na web...)
„Loni v dubnu jsem měla možnost se zúčastnit online diskuze o environmentální lyrice Debata pokračuje a taky jsem měla možnost se z ní předčasně odpojit. Nešlo ani tak o to, že bych se cítila společně s Magdalenou Šipkou jako „panel woman“, nebo že bych se pořádně nedostala ke slovu. Odpojila jsem se spíš kvůli dojmu, že diskuze se ubírá směrem k tématům, v nichž jsou diskutující nekompetentní a že se kvůli názorovým střetům vycházejícím z rozdílných politicko-společenských postojů diskutujících úplně zapomnělo na poezii. Přišlo mi velice důležité, když se pořadatelé kolem Psího vína rozhodli tématu věnovat znovu a jinak. Místo debaty nad tím, zda se dá poezií změnit svět (nedá), zvolili model dílny, horizontálního způsobu sdílení zkušeností s různými podobami environmentální poezie. Měla jsem možnost vytvořit svůj vlastní „kurátorský“ výběr z básní, které mě v této rovině oslovují, uvést jej a dál naslouchat druhým, jejich výběru, jejich komentářům, jejich interpretaci. Místo nejasně koncipované debaty o tom co dělat více než tři intenzivní hodiny s poezií.
Když jsem byla oslovena, abych pro dílnu environmentálního čtení texty vybrala, celkem rychle mi na mysl přišla Luise Glücková a Emil Juliš. Tento výběr není nikterak objevný. Knihy, ze kterých jsem vybrala příspěvky, vyšly na českém knižním trhu už dávno a jsou známé. Ve výběru mě mnohem víc ovlivnilo to, jak se mnou tvorba obou básníků rezonuje.
Poezii Luise Glückové jsem vybírala ze sbírky Divoký kosatec. Před několika lety mi ji k narozeninám věnovala J., zahradnice, scénografka, kostýmní výtvarnice, která má blízko také k zahradní architektuře. Známe se spolu od dětství, kdy jsme se často setkávaly v rozlehlé venkovské zahradě. Stejně jako sbírka Luise Glückové měla ona zahrada svá slunná a přívětivá místa, temná a stinná zákoutí, pečlivě opečovávané záhony i volně a divoce bující trsy zeleně. Představovala pro mě celý svět; bylo tu všechno: kameny, ptáci, voda, brouci, rostliny, stromy, květiny, plodící sazenice i nezdolný plevel. V Divokém kosatci se autorka vztahuje také k bytosti, která je mimo tento svět, někde nad vším. Já bych si nedovolila hledat v naší zahradě i tento hlas. Musela jsem ho najít až v její sbírce.
Osobnost a tvorbu Emila Juliše pro mě objevil Radek Štěpánek, sám básník, environmentalista, nadšený rybář, neúnavný diskutující, stále nespokojený se svojí tvorbou, se stavem světa. „Všechno kolem nás je příroda,“ opakuje mi Radek naléhavě, když si vyměňujeme postřehy o stavu krajiny, ve které trávíme čas. Až po přečtení sbírky Pod kůží jsem plněji poznala, jak to Radek myslí. Juliš, který měl blízko nejen k poezii ale také k hudbě, radioamatérství, próze a výtvarnému projevu, se pro mě stal průvodcem po krajině severozápadních Čech, kterou jsem měla možnost poznávat a objevovat poslední dva roky ve spojitosti s tou oblastí mých zájmů, jež by bylo možné označit za aktivismus. Julišova experimentální a post-experimentální poezie nerozlišuje mezi přírodou a kulturou, ale přináší svojský záznam o prorůstání, ovlivňování a koexistenci těchto zdánlivě oddělených složek světa. Krajina se stává obrazem lidského nitra a naopak – pocit, či prožitek z nálady vhodným prostředkem, jak ztvárnit podzim. Julišovy verše jsou hutné, těžké, je v nich cítit vodou nasycený vzduch, obnažené sedimenty horniny, čitelné stopy po vráskách, které do krajiny vyhloubily roky společného sžívání se s člověkem. Podobně intenzivní pro mě bylo poprvé vstoupit do prostředí důlního díla. Zcela artificiální zásah do krajiny nečekaně zprostředkovává pohled do čehosi, rozlehlého, hrubého a prapůvodního,” píše k výběru Bernardeta Babáková.
-
Dílna environmentálního čtení : Zkamenělý čas – Zedník
(přejít na web...)
„Projevy klimatické změny na sobě pocítil snad každý. Neskutečné vedro, vyschlé řeky, požáry, nebo naopak povodně. Že je něco špatně, cítíme všichni. Málokdo si ale dokáže klimatickou změnu představit vcelku jako jeden jev, který má nespočet lokálních manifestací. Projevy klimatické změny se totiž často zdají na první pohled nesouvisející, náhodné a nevysvětlitelné.
Podle filozofa Timothyho Mortona je klimatická změna hyperobjekt, fenomén, který se rozprostírá do hyper prostorových i časových měřítek, která mnohonásobně přesahují ta lidská. Fenomén proto nelze spatřit najednou, vcelku, či si ho nelze jednoduše uvědomit. Pro pochopení a uvědomění si hyperobjektu je potřeba se na něj dívat z jiné, ne-lidské perspektivy. Médium literatury přináší možnost nových perspektiv a měřítek, čímž nám pomáhá lépe pochopit a uvědomit si rozsahy klimatické změny i klimatickou změnu samotnou. Jednou takovou perspektivou je hluboký, či geologický, čas – odhad stáří Země pomocí hornin.
Lidský druh se za posledních 200 let stal významným geologickým činitelem. Změny, které na Zemi způsobil, budou z hornin čitelné ještě za několik stovek tisíc i miliónů let. Do hornin se přitom vpisují pouze velké změny, jako je například hromadné vymíraní druhů. “Eroze, transgrese, hromadné extinkce”, to vše budoucí vědci vyčtou z anorganické přírody. Poezie Ladislava Zedníka, kterou tu představuji, je vzdáleným geologickým časem protkaná. Na jeho poezii mě vždy přitahovala schopnost přiblížit prožitek vzdáleného geologického času, který sahá až k Ordoviku a počátkům naší planety. Blízký dojem prehistorických časů však dokáže skloubit s každodenními starostmi lidí, kteří žijí na předměstích a v satelitních čtvrtí. Cestuje tam a zpět, dolů a nahoru mezi lidským a časem Země. Napíná čtenářovu imaginaci. Co bylo, když teď bylo ještě (nemyslitelně) nemyšlené? Co bude, až teď budou ty vzdálené hluboké časy? A co bude dnes k večeři?“ píše k výběru Charlotte Panušková.
-
Jan Horský: Čtvrcené tělo
(přejít na web...)
„Básně Jana Horského v sobě mají něco z povahy vody. Nejen že k jejich formálnímu popisu se dobře hodí metafory jako tok, omýlání, kaskáda či meandr. Lze na ně také do jisté míry vztáhnout projevy působení zmíněného živlu jako prosakování či podemílání (‚Pod asfaltem / modré žíly vyvracejí / svět‘). S tím souvisí, že pro výběr Horského textů jsou spíš než témata důležité způsoby vztahování a vnímání. Rozpíjení či rozostřování syntaktické a logické soudržnosti, kterou nahrazuje kadence verše a/nebo mluvené řeči, se prolíná s důrazem na zahlédnuté, periferní či přechodové, jež nabývá rysů přeludnosti (‚spálená zem Kdo vysnil / tohle ráno?‘). V těchto i dalších aspektech lze spatřovat volnou souvislost Horského psaní s hnutím hydrofeminismu, které vychází ze spojení feministické a ekologické citlivosti s učením se od vody. Klíčový pojem představuje tělo vody, tedy rozpracování skutečnosti, že naše těla jsou z velké části tvořená vodou, stejně jako Země. To, co se děje pozemským vodstvům se dotýká všech bytostí,“ píše k výběru Jakub Vaněk.