Zpět do detailu autora

Všudypřítomné posouvání - Gustav Metzinger, Tim Morton, Unabomber a hlubinná ekologie

Letošní mezioborový festival SonicAct v Amsterdamu byl inspirací k úvahám o ekologii a technologické civilizaci. Množství nevratných „posunů“ v životním i kulturním prostředí by mohlo být zviditelněno metaforickým jazykem umění.

„I když existuje jen malá naděje na nějaký ko­nečný úspěch, svět umění, architektury a designu musí zaujmout jasné stanovisko k nepřetržitému ubývání živočišných druhů. Je naše privilegium i naše povinnost být v předních řadách tohoto boje. Nemáme jinou volbu než se vydat na cestu vedoucí od estetiky k etice,“ prohlásil Gustav Metzger, umělec polsko­-židovského původu, narozený v Norimberku v roce 1926 a působící od roku 1939 v Anglii. Jednou z připomínek blížícího se životního jubilea tohoto nestora britského, potažmo evropského sociálně­ a politicko­kritického umění je i jeho první „digitální“ projekt Mass Media: todayand­yesterday.co.uk. Procesuálně a participativně pojatá instalace v Serpentine Gallery sestávala z několika desítek tisíc naštosovaných britských deníků položených na podlaze galerie – šlo o jakousi parafrázi sociální plastiky a arte povera zároveň.

Metzger s masovými médii a s principem apropriace, dislokace nebo translokace pracuje vytrvale od šedesátých let. Noviny archivuje a vystavuje minimálně od roku 1990 a dlouho odmítal nechat se pro jakékoli tiskoviny fotografovat. Masová média vnímá (podobně jako třeba naftu, výfukové plyny, auto nebo letadlo) jako doličný předmět, empiricky zkoumatelný příznak krize, do které je podle jeho mínění technologická civilizace vnořená. Tisíce vydavatelství každodenně chrlí čtvereční kilometry novinového papíru a tuny materiálu jsou distribuovány do poštovní schránky, na stůl a do popelnice čtenáře, klienta, spolupachatele. Asambláž sestavenou z aktualit a efemérností posledních čtyřiadvaceti hodin pro jedno použití stačí shromáždit, přesunout na jedno místo v galerii, a tak se absurdita a toxičnost byznysu s „informacemi“ stane nejen viditelnou, ale i kriticky a esteticky uchopitelnou.

Z výstavy o československém a středo­evrop­ském landartu Seno, sláma. Práce v krajině a přírodní procesy v umění, připravené v loňském roce Lenkou Dolanovou v Jihlavské oblastní galerii, jsem si odnesl pocit, že tyto práce vypovídají o nenávratně minulé době. To se svět za těch několik málo desítek let opravdu tak hluboce změnil, nebo jsme jen zestárli? Poetika československého landartu u mne vzbudila trochu perverzní nostalgii po zmizelých krajinách, nekončícím „bezčasí“ normalizačních let, kdy jednotlivec nemohl změnit skoro nic, a přece někteří dělali to, co považovali za potřebné a smysluplné. Co si dnes diváci mohou vzít z filmů a fotografií Jana Ságla zachycujících akce Zorky Ságlové, z dokumentace výletů do krajiny Vladimíra Havlíka, z přenášení kamenů Petra Štembery, z brodění se potokem Miloše Šejna, z hippie happeningů Eugena Brikciuse a ze subtilních změn významu v krajině Ivana Kafky? Jsou to zprávy o posunu od estetiky k etice střídmosti, prostoty, odříkání a očištění? Většinou šlo o práce v jakoby arkadické krajině, vzbuzující dojem, že tehdy snad ani neexistovaly chemické fabriky a vepříny či skládky v pangejtech podél silnic.

Poučení od Unabombera a hyperobjekt

Začátkem sedmdesátých let vznikla v USA a Norsku kategorie hlubinné ekologie – myšlenkového proudu, jenž reflektuje stále výraznější zasahování člověka do přírodního prostředí a četnost ekologických kolizí. Hlubinná ekologie byla jedním z nejradikálnějších proudů environmentalismu a byla založena na konzervativní představě nesouměřitelnosti civilizace a přírody, na úplném ztotožnění lidského druhu s přírodním prostředím. Přibližně ve stejné době, kdy Petr Štembera přenášel na zádech těžký balvan ze Suchdola do Dejvic, profesor matematiky a absolvent Harvardu Theodor Kaczynski (později známý pod přezdívkou Unabomber) dal výpověď na univerzitě v Berkeley a odstěhoval se z města do srubu v lesích. Pokoušel se tam dvacet let přežít bez výdobytků civilizace, elektřiny, vodovodu, živit se lovem zvěře a ryb, pěstovat si vlastní zeleninu. Přemýšlel o tom, jak jednotlivec může ovlivnit negativní vývoj postindustriální civilizace, ohrožující přírodu i občanskou svobodu. Došel k zoufalému a tragickému závěru, že jediná možnost spočívá v násilném revolučním aktu. Během sedmnácti let rozesílal dopisové bomby lidem, které si vytipoval jako představitele průmyslového establishmentu a korporací. Tři adresáti obálek zemřeli, dvacet tři z nich byli zmrzačeni, jednou málem došlo k detonaci nálože v letadle. V roce 1995 poslal Kaczynski anonymní dopis redakci New York Times a Washington Post s poselstvím, že s teroristickými útoky přestane, pokud redakce zveřejní jeho protitechnologický Manifest. To se sice stalo, ale také to nakonec přivedlo FBI na jeho stopu. Federální soud odsoudil nejslavnějšího luddistu 20. století za sériové vraždy k doživotí.

V roce 2012 nakladatelství Feral House vydalo Unabomberovy sebrané spisy Technological Slavery(Technologické otroctví). Unabomber nejspíš nebude nikdy z vězení propuštěn, přestože jeden raketový útok amerického bezpilotního letadla v Afganistánu, omylem zacílený na nevinné, bezbranné civilisty, stojí víc životů, než se Kaczynskému podařilo zmařit za sedmnáct let. A to neuvažujeme například o katastrofě v Černobylu. Bezpočet faktů může rezonovat s Kaczynského démonizovanou představou techniky.

Filosof Tim Morton ve svých knihách věnovaných ekologii soudí, že bychom se měli pokusit uvažovat o představě ekologie bez přírody. Konec světa prý už stejně začal a možnost odvrátit globální environmentální katastrofu jsme prostě propásli. Nezbývá nám než se na kataklyzmatické klimatické změny adaptovat a změnit nevyhovující paradigma „antropocentrického“ měřítka času a prostoru. K tomu si Morton vytvořil představu takzvaného hyperobjektu – jakési entity, přesahující míru lidské zkušenosti i naši tendenci k sebestřednosti a k uvažování v krátkém časovém horizontu. Hyperobjektem jsou dle Mortona jevy jako globální oteplování, počasí, teorie relativity, komplexnost a provázanost přírodních procesů, které jsou obecně mimo naše kompetence a jejichž časový horizont je mimo zkušenost jedné generace. Plutonium z paliva atomových elektráren, které nám zajišťují luxusní podmínky, bude pro lidskou tkáň smrtelné i za dvacet čtyři tisíc let.

Morton se rád vyjadřuje nejen ke společenským vědám, ale i k současnému umění. V nové publikaci vydané k výstavě Björk v newyorském Museum of Modern Art (viz A2 č. 9/2015) jsou zahrnuty jeho texty a byl také hlavním řečníkem letošního ročníku mezioborového symposia při festivalu SonicAct – Geologic Imagination v Amsterdamu. Téma propojení vědy, umění, filosofie a ekologie tvoří hlavní poslání této mezinárodně respektované události.

 Moralistický morytát proti posunování

Možná se potýkáme s výzvou, jak vůbec uchopit fakticitu i přízračnost všech těch posunů, odsunů, přesunů, translokací a dislokací – sedimentovaných na povrchu i v podloží hypotetických Mortonových hyperobjektů? Možná je to cosi fantomatického, co nechceme vidět, co odsunujeme za obzor, mimo zorné pole? Díky technologiím a sofistikovaným aparátům příznaky obsedantně pozorujeme, skenujeme, digitalizujeme, archivujeme, monitorujeme, racionalizujeme. Jsou to ale data, kterým skutečně rozumí většinou jen odborníci, ale často jim ovšem chybí souvislosti. A podle Mortona se právě zde nabízí prostor pro metaforický jazyk umění.

Zkusmo: vedle klimatických změn a vymírání druhů v přímé nebo historické zkušenosti mohou být symptomem posunu třeba prázdné synagogy, vyvrácené náhrobky židovských hřbitovů a vlaky transportující Židy do vyhlazovacích táborů či Němce po válce ze Sudet k hranicím. Agenti ekonomiky posunu jsou majitelé a inženýři povrchových dolů a artefaktem pak jezera, která vznikla jejich zatopením. Plovoucí ropné věže a břidlicové plyny tlačené z hlubin jsou projevem posunu diluviální doby. Toxický odpad spláchnutý vlnou od Fukušimy, vyplavený po roce na pobřeží Kalifornie, je posunem modernistického systému distribuce průmyslové produkce. Tající ledovce na pólech a v Himalájích jsou post­industriálním posunem doby ledové. Neokontinent odpadků vznášející se na hladině Pacifiku je posunem starého konceptu pohybu kontinentálních ker a mořských proudů směrem k hyperobjektu z metamorfovaných polymerů. Mračno propojených hard disků a elektromagnetické signály internetu posunem archaické paměti, posunem od kamenných knihoven, archivů a agory. Chytré telefony posunem od telegrafu, telegramu a stránek knih. Post­­humanistickým posunem oceánického vědomí je kybernetická válka. Gumová pohoří z ojetých pneumatik našich automobilů na afrických pobřežích jsou dislokací architektury kamenných zdí a postkolonialismu. Palety a kovové kontejnery v permanentně nomádském pohybu napříč kontinentem jsou přeměnou topografie v „ne­místo“, o kterém kdysi uvažoval Robert Smithson… Dnešní myšlenky na nás budou číhat už zítra.


Text vznikl pro kulturní čtrnáctideník A2, 10/2015:
https://www.advojka.cz/archiv/2015/10/vsudypritomne-posouvani

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace