Zpět do detailu autora

Na pomezí a za humny - Umění a životní prostředí

Od klimatické konference v Paříži uplynulo jen několik týdnů a nadprůměrně teplý prosinec máme ještě v živé paměti. Umělecké a mezioborové projekty jako Icewatchparis, Climate Games či Na pomezí samoty chtějí zviditelnit a reflektovat stav životního prostředí v éře antropocénu.

Knih, festivalů, výstav a mezioborových seminářů o antropocénu se v posledních několika letech objevilo opravdu hodně, a to především v Evropě. Je to vlastně paradoxní, protože našemu kontinentu se negativní důsledky klimatických změn doposud víceméně milosrdně vyhýbaly. Současné umění se s „návratem k reálnému“ pokusilo popasovat dříve, než se antropocén objevil v médiích. Tento koncept můžeme vysledovat například v základech Documenty XI, kterou v roce 2002 připravil nigerijský kurátor Okwui Enwezor.

Pouhé obrazy

Dánský umělec Olafur Eliasson a profesor geologie z Kodaně Minin Rosing při příležitosti klimatické konference COP 21 v Paříži podnikli pozoruhodnou umělecko­-aktivistickou transakci. Na náměstí Pantheonu přivezli v prosinci dvanáct úlomků ledovce z dalekého Grónska. Protože bylo tou dobou teplo, během konference o příčinách a následcích klimatických změn se osmdesátitunová ledová instalace před zraky veřejnosti postupně zmenšovala, až zmizela úplně. Aktuální odhad odtávání grónského ledovce činí podle webu projektu Icewatchparis asi 200 až 300 bilionů tun ledu ročně. Takže i když led na pařížském náměstí vypadá na fotografiích monumentálně, je jen homeopatickou mikrosondou do dějů na celoplanetární úrovni.

Eliasson vysvětluje projekt Icewatchparis jako akt morálního angažmá umělce. Že odlamující se ledové hory, padající s temným hřmotem do oceánu, vypadají hrozivě, si pamatujeme z televize. Stejně tak z médií víme, jak vypadají roztrhaná a zakrvácená těla zabitých po sebevražedném útoku nebo utonulé děti imigrantů. Ale jsou to „pouhé“ obrazy. Dokud se příznaky nepříjemných změn nedotýkají našich životů a zvyků, případně našich „práv“, chápeme fakticitu zpráv o přicházející proměně jako něco, co se nás týká jen nepřímo. Eliassonovo uvažování vychází z tradiční důvěry v moc obrazu a metafory: kdo se přijde podívat na kusy grónského ledovce tajícího na pařížském náměstí, u toho se zvyšuje šance na posílení občansko-­ekologické zodpovědnosti. Něco se s ním stane, začne jednat a přemýšlet „jinak“. Ale jak?

V protestních gestech, jako jsou průvody a demonstrace proti současnému mocensko­politicko­ekonomickému systému „planetární ligy spalovačů fosilií“, je něco sugestivního. Podle Slavoje Žižeka je ekologie novou formou opia lidstva. Vyvolává řadu postojů a strategií, které mohou a částečně dokonce mají zakrýt skutečný rozsah ekologického ohrožení planety. Setkáme se s postojem prostoduché ignorance. Ten spočívá v názoru, že jde o uměle vyvolaný, marginální problém, kterému nemá smysl se věnovat: příroda se o sebe nakonec vždycky postará. Technokraté a technooptimisté se omezují na otázku, kdy nás věda a technologie vyvedou z asymetrické krize, která je podle nich jen následkem zastaralého systému. Idealisté zase zdůrazňují nutnost osobní zodpovědnosti, spočívající v dobrovolném osvobození se od vlády reklamy a konzumu a v recyklování čehokoli – pomíjí přitom důležitost systémových změn. Nejhorší jsou ale „hlubinní“ tradicionalisté vzývající „přirozenou rovnováhu“ a návrat do náruče Matky přírody. Jestli měl v něčem kapitalismus blahodárný vliv, pak v tom, že falešná modla moudré Matky je pro většinu současníků definitivně mrtvá.

Společně s teoretikem McKenziem Warkem vidí Žižek příčiny environmentální krize v rostoucí „metabolické trhlině“, v automatizované akceleraci lidské práce, měnící mimolidský okolní svět v objekt, v pouhý prostředek produkce. Exploatace, zamoření či destrukce životního prostředí ovšem nutně není funkcí systémového aparátu. Je to mimovolný obscénní derivát, vedlejší produkt, obtížný hyperodpad. Už ho nejsme schopni vrátit do původního, „přirozeného“ stavu, můžeme ho jen recyklovat a domestikovat. Stává se součástí zemských procesů a kvalit, jako je počasí, vulkanická činnost, pH vody nebo fotosyntéza.

Klimatické hry

Vedle projektu Icewatchparis se v napjaté atmosféře všeobecného ohrožení terorismem uskutečnily v Paříži pouliční aktivity projektu Climate Games. Do Klimatických her se prý po celém světě zapojilo kolem půl milionu lidí. Silný dojem zanechala improvizovaná instalace na pařížském náměstí Republiky: protože během summitu autority zakázaly veřejné protesty v ulicích, vyzvali organizátoři své sympatizanty, aby položili na náměstí symbolicky alespoň svoji obuv. Deset tisíc párů bot seřazených na dlažbě znepokojivě upomínalo na obrazy, které si spojujeme s šoa. Beznaděj a nemožnost ovlivnit průběh a závěry klimatického summitu jako by na okamžik ustoupily do pozadí.

Umělci a aktivisté John Jordan a Isabelle Fremeaux – jedni z hlavních koordinátorů protestních akcí ve Francii – představí své aktivistické strategie na dvoudenním mezioborovém sympoziu Na pomezí samoty / Frontiers of Solitude, které proběhne na konci prvního únorového týdne ve Francouzském institutu v Praze spolu se zahájením stejnojmenné výstavy v Komunikačním prostoru Školská a galerii Fotograf. Během uvažování o projektu Na pomezí samoty, připravovaném po dobu dvou let, došlo k řadě událostí ovlivňujících jeho společensko­politický kontext v lokálním i globálním měřítku. Účastníci projektu navíc podnikli několik cest, na nichž se se současnými ekologickými podmínkami seznámili zblízka.

Černý trojúhelník

V oblasti Finnmarky na pomezí Norska, Švédska, Finska a Ruska leží industriální městský komplex Nikel, dnes patrně nejjedovatější místo severovýchodní Evropy. Účastníci „polární“ expedice Frontiers of Solitude byli konfrontováni nejen s rozsahem těžby kovů a s ukládáním toxických odpadů na dno fjordů, ale i s komplikovanou situací původních obyvatel. Kultura Samiů byla po tisíciletí pastevecká, ovšem industrializace a turismus ohrožují způsob jejich života, založeného na symbióze s arktickou přírodou (i když dnes svá mizející a migrující stáda sobů Samiové obstarávají na sněžných skútrech, nikoliv už na lyžích nebo saních).

Další cesta vedla účastníky projektu na Island. Krátce poté se objevila zpráva o zahájení jednání mezi islandskou a britskou vládou. Připravovaný kontrakt by finančně, ekonomicky i energeticky propojil obě země. Islandská sopečná energie, které má ostrov „nadbytek“, by mohla posílit nebo dokonce nahradit dosavadní způsoby získávání energie ve Spojeném království. Obava z dopadu na islandskou přírodu vyvolala vlnu občanských protestů: zpěvačka Björk a spisovatel Andri Snaer Magnason apelovali na mezinárodní veřejnost, aby vyjádřila solidaritu s bojem proti islandské vládě a korporacím, které za ideou energetického obchodu stojí.

V průběhu výpravy do krajiny mostecké uhelné pánve diskutovala pro změnu česká vláda, zda po více než dvaceti letech povolit prolomení ekologických limitů kolem velkolomů Bílina a Důl Československé armády. Hranice stanovené díky protestům občanů a mezinárodní veřejnosti ministerstvem životního prostředí v roce 1992 byly nakonec částečně prolomeny. Přitom cena hnědého uhlí na trhu klesá a drancování nerostných surovin změnilo tuto část severních Čech i přilehlé oblasti Polska a Saska v „černý trojúhelník“. Nyní mohou těžařské a energetické korporace pokračovat ve „vyuhlení“, i když dnes sofistikovanějším způsobem, než tomu bylo po druhé světové válce.

Důsledky industrializace na diskrétní i zjevné vrstvy prostředí a postupně i na krajinné celky můžeme vidět na vlastní oči. Záleží jen na tom, jestli jsme ochotni to brát na vědomí. To, co jsme se dříve dozvídali z filmů, odborných publikací nebo médií, co k nám doléhalo z dálky, z odlehlých končin, máme dnes za humny.


Text vznikl pro kulturní čtrnáctideník A2, 02/2016:
https://www.advojka.cz/archiv/2016/2/na-pomezi-a-za-humny

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace