Zpět do detailu autora

Jak nově promýšlet umělecké a kulturní instituce

Jak se mění svět kolem nás – a především životní podmínky, které ještě stále považujeme za samozřejmé –, slyším ze všech stran umělecké scény čím dál intenzivněji kladené otázky týkající se role vizuálního umění a uměleckých institucí v době, která nenabízí nijak optimistické vyhlídky do budoucnosti. Jak by ale taková proměna umění a uměleckých institucí měla vypadat? Mají se snad všechna umělecká díla začít věnovat otázkám klimatické změny? Mají instituce pořádat přednášky vědkyň a vědců zabývajících se ekologií? Do jaké míry má umělecká tvorba zohledňovat odpad a produkci emisí? To jsou všechno určitě důležité otázky, které by měly vést k chování co nejšetrnějšímu k životnímu prostředí, ale zároveň také k chování, které i nadále umožní umělcům a umělkyním pracovat svobodně a imaginativně. Proto svůj pohled obracím převážně směrem k uměleckým a kulturním institucím a pokusím se o formulování nového typu institucionální kritiky.

V současné situaci hraje totiž čím dál podstatnější roli naše snaha uvažovat o proměnách umění a uměleckých institucí v širokém kontextu umělecké scény a o jejich úloze jako součásti sociálně-politických vztahů. Tíha zodpovědnosti by neměla dopadat na individuální autory, pedagožky nebo na jednotlivé pracující v galeriích a muzeích. Zodpovědnost v rozhodnutí, která mohou vést ke zmírnění dopadu klimatické změny, leží v současné době v politice států, její schopnosti jednat na nadnárodní úrovni a korigovat vliv velkých korporátních společností hlavně v oblasti zemědělství, energetiky a spalování fosilních paliv. Jakkoliv mohou tyto oblasti vypadat jako vzdálené tomu, co považujeme za umění, nelze je od sebe oddělit. Už kvůli tomu, že umění prezentované v rámci institucí vyžaduje určitý finanční kapitál, zázemí v podobě přístupu k elektřině a internetu, stejně tak jako příznivé politické prostředí, které necenzuruje výstavy a sbírky. Taky potřebuje materiál, vodu, potřebuje funkční fyzické místo a publikum – tedy vše, na co jsme dnes jaksi samozřejmě zvyklí, ale co může být v budoucnu ohroženo.

To všechno jsou podmínky, které se rapidně mění, přičemž dopady těchto změn nezmírníme z vlastní individuální iniciativy, ale jedině společně a s vědomím svých vlastních politických možností. Proto například vzniklo Prohlášení pražských kulturních institucí k vyhlášení stavu klimatické nouze, které si mohli zastupitelé a zastupitelky hlavního města Prahy vyslechnout na zasedání na pražském magistrátě na konci dubna a jež inspirovalo velmi podobnou výzvu brněnských kulturních institucí. V obou městech v současné době probíhají jednání mezi zástupci a zástupkyněmi kulturní obce a radními pro kulturu a životní prostředí a diskutují se konkrétní kroky, které by mohly vyhlášení stavu klimatické nouze následovat.

Vyhlášení stavu klimatické nouze nemá být samozřejmě jen pouhým gestem, ale jedná se o snahu vypracovat (na úrovni institucí, měst, států a mezinárodních spoluprací) strategický plán do budoucna a konkrétně třeba transformovat podmínky dotačních řízení a fungování příspěvkových organizací města nebo ministerstva kultury. Jde například o přechod na elektřinu z obnovitelných zdrojů (příspěvkové organizace města nebo ministerstva kultury takové rozhodnutí samy udělat nemohou), o snahu informovat veřejnost o tom, co změna klimatu znamená (a že se opravdu děje), o zavedení bezplastového a vegetariánského/veganského občerstvení na kulturních akcích, o redukci produkování emisí (například omezením letecké dopravy), o snižování samotné kulturní produkce, která je obzvláště v Praze – co se týče přednášek, konferencí, výstav, performancí a jiných kulturních vystoupení – často až nezvladatelná. Zpomalování v produkci a generování programu navíc není jen výsledkem ekologického apelu, ale objevuje se často v různých obdobách jako reakce na akcelerovanou konzumaci výtvarného umění charakteristickou pro mezinárodní uměleckou scénu již od šedesátých let minulého století. Jak ale všichni dobře víme, alespoň na lokální umělecké scéně panuje přesvědčení, že grantové komise na magistrátech nebo na ministerstvu spíše slyší na množství akcí, přednášek a návštěvníků v institucích než na kvalitu programu. Proto je třeba na jednu stranu snižovat počet akcí, na druhou stranu ale zároveň vést dialog s veřejností i státními a městskými institucemi, které dotační řízení vypisují.

I samotné konkrétní kroky by v ideálním případě měly podléhat společné diskuzi a přizpůsobovat se specifickým situacím jednotlivých institucí, ale manuál (sepsaný členkami a členy sítě feministických institucí), který při této příležitosti vznikl, může sloužit jako inspirace všem, kdo uvažují o proměně stávající situace uměleckých a kulturních institucí. Manuál má kromě praktických rad ale také svou druhou stranu, a tou je snaha promýšlet kulturu a uměleckou scénu jinak. Promýšlet ji společně a promýšlet ji tak, aby do tohoto procesu mohlo být zapojeno co nejvíce lidí. V základu prohlášení i manuálu proto stojí feministické principy chování, které nejsou založeny na soutěžení mezi jednotlivými institucemi nebo na vytváření exkluzivního prostředí, jaké vzniká v komerční sféře.

Feministické a ekologicky smýšlející instituce totiž pracují s kulturou jako s obecně sdíleným statkem (commons), jako s prostředkem sdílení, poznávání a zprostředkovávání, které je dostupné co nejširší veřejnosti, nejlépe zdarma, a které usiluje o vytváření společnosti, kde převládá etika péče a starostlivosti nad etikou zisku a představou nekonečného (ekonomického) růstu. Proto by také součástí přemýšlení o programu takových institucí měla být proměna samotných hodnot, dnes určovaných převážně skrze perspektivu produktivity a výlučnosti. Feministické a ekologicky smýšlející instituce zpomalují, pečují o sebe navzájem a své publikum, finančně ohodnocují všechny, kdo se na programu podílí, sdílí hosty a hostky zvané ze zahraničí, potkávají se nad možnými způsoby kolektivní angažovanosti a vytváření takové sdílené imaginace, jež „novými a kreativními způsoby artikuluje formy žití v době antropocénu“.

Právě důraz na kulturu jako obecně sdílený statek dává v současnosti smysl především kvůli tomu, jak se postupně a nenápadně proměňuje umělecká scéna s příchodem nových soukromých subjektů typu Kunsthalle Praha nebo plánovaného kulturního centra, které chce v Olomouci postavit sběratel a šéf Exekutorského úřadu v Přerově Robert Runták. Tyto instituce se na mapu české umělecké scény brzy zapíšou, vystavovat v nich budou jistě skvělí zahraniční umělci, program bude určitě zajímavý a sbíraná díla současná a progresivní. Postupně si na jejich přítomnost zvykneme, jejich pozice se znormalizuje, možná bude nějaká hala v Národní galerii pojmenovaná po Pudilovi nebo Runtákovi (již teď je tato státní instituce štědře dotována od The Pudil Family Foundation), jejich viditelnost bude veliká, protože na to jednoduše budou mít peníze. Malé galerie, které si říkají „nezávislé“, ale jsou zcela závislé na dotacích od města či ministerstva kultury, to budou mít s nastupujícími pravicově nacionalistickými politickými režimy (viz situace v Maďarsku či Polsku) s rozpočty stále napnutější, jejich místa budou postupně zabírat malé privátní prostory, jako se tomu již děje v Praze dnes. Otázkou Kunsthalle Praha, jejíž problematickou finanční stránku pregnantně popsal publicista Václav Drozd na Artyčoku, tak není jen netransparentní financování, ale především onen symbolický vzkaz, který vysílá: kultura postupně přechází do rukou lidí, kteří mají peníze (hodně peněz), ostatní zůstanou neviditelní nebo bez finančních prostředků.

Proces neonormalizace, který je upevňován již od devadesátých let zbožštělým étosem privatizace, se projevuje i tím, že na některé platí jiné zákony než na ostatní. Tak můžete například vykotlat kulturní památku až k základům, vystavět novou a sterilně vyčištěnou fasádu, která sice má odpovídat historické podobě, ale samotný půdorys stavby už vůbec původní funkcionalistickou stavbu kopírovat nemusí. Vypreparovaná budova pak skvěle funguje jako metafora pro „vypreparované kritické umění“, které bude Kunsthalle Praha prezentovat: aktuálním příkladem může být účast litevské hudební umělkyně Liny Lapelytė na akci Living Kunsthalle v Národním divadle (na níž stojí vstupenka 400 Kč), která mimo jiné společně s dalšími dvěma výtvarnicemi připravila operní performanci pro Litevský pavilon na letošním Benátském bienále, přičemž se tato performance nazvaná Sun & Sea (Marina) velmi přímočaře a kriticky vyjadřuje k současné celospolečenské apatii ve vztahu k měnícímu se globálnímu klimatu. Není ale trochu paradoxní stýskat si nad tajícími ledovci za peníze z uhelného businessu (Petr Pudil byl dříve generálním ředitelem společnosti Czech Coal)? Privatizační charakter českého umění, který s Kunsthalle Praha přichází, proto dostává úplně nový kabát a je dobré o něm diskutovat a připravovat se na něj, protože v lokálním prostředí nejsme zatím na aktivistickou institucionální kritiku, s jakou pracuje třeba iniciativa Fossil Free Culture nebo jiné kolektivy upozorňující na sponzorování kulturních institucí ropnými a uhelnými společnostmi v Nizozemí, Velké Británii či v USA, tolik zvyklí.

Aktivizace umělecké scény je jedna věc, druhá je vlastní diskuze uvnitř institucí a mezi nimi, a hledání takových řešení, která budou jednak ekologicky zodpovědná, ale nebudou zapomínat ani na sociální rozměr kultury a na její možné způsoby intervence do současného politického diskurzu – tak jak o to například usilovaly iniciativy za vyhlášení stavu klimatické nouze na území Prahy či Brna nebo protesty na brněnském magistrátu a otevřený dopis zastupitelstvu města Brna ve věci pozastavení programů na ukončování bezdomovectví. Tedy jde především o hledání různých možností zasahování do politických rozhodování o tom, jak budeme v budoucnosti žít. Na otázky, jak v současné době tvořit (ekologické) umění, které si stejně tak jako tak půjde svou cestou (a je to dobře), proto odpovídám, že je třeba se spíše ptát na to, jak vytvářet takový kontext a institucionální podmínky, které vůbec vznik a prezentaci uměleckých děl umožní.

Jak jsem již ale psala na začátku, situace, ve které se ocitáme, přináší do stávajícího stavu příval nové imaginace, a proto je dobré toho využít a začít přemýšlet nad kroky k pozitivním proměnám uměleckých a kulturních institucí, které již těžko mohou dnes fungovat s podobnými cíli jako před stovkami let, kdy se začala zakládat první muzea a galerie. Navíc existují iniciativy, které takové nové formy promýšlí a realizují – ať už jde o umělecké intervence, studentské aktivity (např. Umprum ve stavu klimatické nouze), institucionální spolupráce nebo o vytváření nových platforem pro kritickou a politickou diskuzi, o což třeba usiluje stále probíhající Biennale Warszawa. A právě o tom bude druhý díl tohoto komentáře.

 

Jak nově promýšlet umělecké a kulturní instituce, 2. část

Když jste se v červnu procházeli po ulici Marszałkowska, tedy po jedné z hlavních varšavských tříd, možná jste si ani hned nevšimli nenápadného šedého sloupořadí, na kterém byly zavěšeny bílo-fialové vlajky s nápisem „Biennale Warszawa 2019“ a „Zorganizujmy swoją przyszłość“ (v českém překladu „Zorganizujme svou budoucnost“). A přitom právě zde se odehrála jedna z nejzajímavějších událostí na současné umělecké scéně – první ročník bienále, který zcela přepisuje formát takové přehlídky, existující v různých obměnách po celém světě. Rozhodně se zde návštěvníci nedočkali žádné bombastické instalace, ani exkluzivního prostředí, ve kterém by si lidé nad koktejlem povídali o tom, do kterého uměleckého díla se vyplatí investovat. Biennale Warszawa je mnohem spíše otevřenou platformou, veřejnou institucí, místem, kulatým stolem a infrastrukturou, která dlouhodobě promýšlí a vytváří formy sociálního a politického jednání. A právě o tom bude následující text, který je pokračováním předchozího komentáře a pokouší se představit pozitivní příklady progresivních institucí a spoluprací, jež reagují na proměňující se povahu uměleckého světa v době klimatického kolapsu. Jak tedy nově promýšlet kulturní a umělecké instituce? A kde se můžeme inspirovat?

Organizujme svou budoucnost

Biennale Warszawa nepatří mezi klasické bienální přehlídky, jaké známe například z Benátek nebo Berlína. Jeho ústředním motivem totiž nejsou velké výstavy spojené s předváděním hvězdných jmen, ale spíše setkání různých – uměleckých i neuměleckých – organizací, kolektivů a iniciativ z celého světa, které spojuje zájem o kritický a aktivní přístup ke svému prostředí a snaha vytvářet široké sítě institucí i jednotlivců. Namísto instalací, se zde dočkáte přednášek, diskuzí, konferencí a workshopů, což je dané také tím, že myšlenka uspořádat Biennale Warszawa vznikla v podhoubí varšavské nezávislé divadelní scény. Proto má jeho program blízko k performanci a živé organizaci sociálních skupin. A jak to vypadá konkrétně? Když jsem na začátku června do Varšavy přijela, trvalo mi nějakou dobu, než jsem se zorientovala. V hlavní budově probíhaly dvě výstavy, které nebyly nijak zvlášť zajímavé, po městě se dělo sem tam pár performancí, nějaká promítání a představení. Bylo také možné zajet se podívat do východní části města na instalaci vytvořenou pro prostory školy se speciální výukou. Hlavní program se pak podle všeho odehrával vždy o víkendech.

Na přelomu května a června proběhlo v rámci bienále víkendové setkání tzv. Polského sociálního fóra, které kurátoroval sociolog a kulturní teoretik Jan Sowa a jehož se zúčastnili zástupci a zástupkyně rozličných polských organizací a aktivistických kolektivů. Podle ředitele Biennale Warszawa Pawla Wodzińského je toto fórum odpovědí na absentující silný levicový subjekt na polské politické scéně, který by byl schopný nabídnout alternativu k převládajícímu pravicovému konzervativismu vedenému stranou Právo a spravedlnost. Výstupem by tak měly být různé formy spolupráce zúčastněných organizací, případně vznik silné infrastruktury, která by mohla vést ke vzniku nové politické strany nebo platformy, kde se mohou tyto subjekty setkávat a vzájemně podporovat. Progresivní umělecké instituce si totiž čím dál častěji uvědomují, že to, jak bude vypadat politické a sociální uspořádání v zemi, ve které působí, bude mít zásadní vliv na možnosti jejich provozu i svobodného uměleckého projevu. To nemusí nijak nutně znamenat, že se z výtvarného umění stane pouhý prapor politických idejí, ale mnohem spíše to, že bude mít umělecké dílo za pár let vůbec kde být vystaveno a prezentováno širší veřejnosti. Týden poté proběhlo ve Varšavě setkání aliance mezi východní Evropou, Blízkým východem a severní Afrikou, inspirované Hnutím nezúčastněných zemí. A sérii fór, která mají vést ke vzniku nových koalic, završila konference ženských farmářek zorganizovaná umělkyní a filmařkou Marwou Arsanios, jež se ve svých filmech a v textuna e-fluxu věnovala rozměrům ekofeminismu v kontextu bojů o půdu a hledání mezinárodních forem solidarity.

Biennale Warszawa je ambiciózním projektem financovaným varšavskou municipalitou, která slouží díky dominující liberálně-konzervativní vládě Občanské platformy jako hlavní opoziční bašta vůči straně Právo a spravedlnost. Jak to kvitoval Adam Mazur z časopisu SZUM na setkání platformy East Art Mags, z bienále si město udělalo svého pěšáka pro současné kulturní války, a proto měli organizátoři k dispozici velkorysý rozpočet. I to je kontext, který sehrává důležitou roli pro vznik a fungování podobných přehlídek ve východní Evropě. Specifickou politickou úlohu sehrává například také OFF-Biennále v Budapešti, kterému se daří vytvářet jeden z mála nezávislých ostrovů na zadušené maďarské umělecké scéně, nebo Kyiv Biennale, jež by se mělo odehrát letos na podzim a které tradičně bojuje (skoro doslova) „o holý zadek“. Všechny tyto přehlídky – a Biennale Warszawa snad nejexplicitněji – nabízí konkrétní úhel pohledu na proměnu tradičních uměleckých institucí. Jejich důležitým přínosem do diskuze o roli současného umění je to, že umělecké prostředí v takové chvíli nesehrává jen „symbolickou hru na formální prvky demokracie“, ale přímo je utváří – jako je tomu v případě výše zmíněného Polského sociálního fóra. Na jednu stranu tak lze tento pohyb chápat i tak, že již nefungují tradičně rozdané role mezi institucemi – ať už je jimi výstavní galerie, nebo politická strana v parlamentu –, ale na druhou stranu je třeba si být stále vědoma toho, s jakými prostředky v rámci umělecké instituce pracuji. Biennale Warszawa totiž sice svou pozici v politicko-kulturních válkách mezi Občanskou platformou a Právem a spravedlností opravdu má, čímž možná ohrožuje určitou uměleckou autonomii, jenže tím, koho ke spolupráci přizvalo – například polské levicově-aktivistické kolektivy nebo farmářské iniciativy z Kurdistánu, se organizátorům bienále daří i předem nastolený politický terén subverzivně podkopávat. Co z daných započatých koalic a partnerství vydrží déle než jednu konferenci, je otázka, na kterou ani Pawel Wodziński neměl jasnou odpověď. Minimálně ale organizátoři naznačili cestu, po které se mohou vydat umělecké instituce i ve velmi konzervativním prostředí, které není nijak nakloněno progresivní levicové kritice.

V nouzi poznáš přítele

Jsme dnes svědky renesance bienálních přehlídek? Vedle varšavského bienále a pražské přehlídky Ve věci umění, kterou připravuje kurátorský tým iniciativy tranzit.cz a jehož první ročník se má odehrát v roce 2020, bychom mohli jmenovat také první edici Oslo Biennalen. Všechny tři bienále spojuje to, že nemají charakter krátkodobé přehlídky, ale spíše instituce, jež v průběhu i velmi dlouhé doby (Bienále v Oslu se odehrává v období let 2019–2024, program Biennale Warszawa běží již od roku 2018) vytváří specifický program, často plný výrazně politicky angažovaných událostí a aktivit. Výsledné akce jsou roztříštěné do různých míst, nespektakulární a do velké míry i špatně čitelné pro návštěvníky přicházející ze zahraničí nebo nacházející se mimo uměleckou scénu. Vytváření nových forem bienále jde totiž ruku v ruce se sebekritickou polohou, která je výsledkem neustálého tázání se v minulých letech po tom „proč potřebujeme bienále“ nebo „jak mají vypadat umělecké instituce“. Při samotných přípravách by se ale určitě nemělo zapomínat na širší veřejnost, kterou podobné otázky spíše nezajímají, a hledat cesty, jak oslovit a dlouhodobě pomoci rozvoji místních komunit a zároveň podpořit představu kritické kultury jako něčeho sdíleného a nepostradatelného pro fungování současné společnosti.

Na těchto nových formách bienálních přehlídek je zajímavé sledovat jednak jejich hybridní povahu a hledání „nové institucionality“, která vykazuje určité prvky decentralizace a nehierarchičnosti, ale také vztah k politice a veřejnosti. Jestliže může současné umění fungovat jako jakási laboratoř pro zkoumání aktuálních podob práce, ale také společenských vztahů nebo způsobů vizuálního či zkušenostního poznávání světa – tak, jak to naznačuje ve třetím katalogu k výstavnímu cyklu Podmínky nemožnosti Václav Magid –, pak stojí určitě za to věnovat pozornost těmto novým progresivním institucím. Bienále varšavského typu totiž nehledá způsob, jak znova či jinak ukázat dílo Hito Steyerl. Cílí především na vytváření a posilování již existujících infrastruktur spíše než na prezentaci samotných uměleckých děl – tým bienále mimo jiné podnítil také vznik uměleckého družstva, které má teď finance na svůj provoz na dva roky a jež by mělo sloužit jako zázemí a podpora umělecké činnosti.

Biennale Warszawa má být uzlem, ve kterém dochází ke sdílení znalostí a metodologických strategií a který vychází z jednotlivých lokálních umístění účastníků a účastnic, již jsou globálně propojeni. To je moment, jenž by například mohl pomoci vyvést z krize identity některé tradiční instituce typu národních galerií nebo klasických sbírkových muzeí (ať už u nás, či v zahraničí), které jsou dnes pod palbou výrazné kritiky. Selhávají například ve svých etických kodexech a nejsou schopné fungovat bez obrovských finančních darů od ropných společností či se z nich stal Disneyland nesnesitelně zaplněný návštěvníky (jako například z Louvru), případně se jejich sbírkový fond otřásá pod dekoloniální kritikou. Je tedy pochopitelné, že členové a členky jednotlivých lokálních uměleckých scén hledají jiné cesty k umění a uměleckému prostředí jako takovému.

Na principu propojování lokálního kontextu a globálního pohledu a na sdílení metodologických strategií vznikla v roce 2009 iniciativa muzeí L’Internacionale, koalice sdružující 7 velkých muzeí věnujících se převážně současnému a modernímu umění, ke které se loni na podzim přidalo varšavské Muzeum moderního umění. „V nouzi poznáš přítele,“ tvrdí jedno klasické přísloví. Jsou to totiž právě takové umělecké instituce, které jsou konfrontovány s nestabilitou politické situace v zemi, a na základě toho hledají mezinárodní spojence. Možná ale nemusíme vždy čekat jen na to, až přijde pořádná krize, ale hledat možnosti takové spolupráce již dnes. To je jedna z výzev pro již výše zmíněné pražské bienále.

Na chvilku se zastavit

Jestliže mají nové typy institucí obstát, bude třeba, aby vědomě navazovaly na infrastrukturu, která v rámci lokální i širší umělecké scény existuje, a spolupracovaly na ní s dalšími subjekty. V Praze například v současné době stojí za pozornost různé studentské skupiny vznikající společně s iniciativou Univerzit za klima, které se přidružily ke středoškolským stávkám Fridays for Future v České republice. Jak na UMPRUM, tak i na AVU vznikly kolektivy studentů – UMPRUM ve stavu klimatické nouze a Ekobuňka AVU – pořádající různé typy akcí, přednášky nebo debaty vyzývající jednak obecně k občanským aktivitám proti změnám klimatu a jednak diskutující možnou podobu transformace těchto uměleckých škol. Aby mohly tyto skupiny fungovat i nadále, budou potřebovat rozšiřující se řady studentů a studentek, kteří by se chtěli do jejich organizace zapojit. Stejně tak je na místě se zamyslet nad tím, v jaké síti dalších aktivit se tyto instituce ocitají. A jaké typy infrastruktur na místní scéně chybí či jsou nefunkční.

V Praze určitě nepotřebujeme další výstavní instituce typu kunsthalle, kterých už máme dost. Spíše potřebujeme posilovat sebevědomí a finanční zázemí již existujících prostorů, aby si i malé galerie mohly dovolit vytvářet dlouhodobě konzistentní a kvalitní program, v rámci něhož by byl i prostor na odpočinek, pauzu, nicnedělání, nadechnutí. Jestliže má totiž naše společnost fungovat i déle než dalších pár desítek let, nic jiného než radikální redukce nám nezbývá. Analogicky, jako se mluví v současné ekologii o ekonomickém nerůstu – koncept, který vyplývá z přesvědčení, že i kdybychom přestali se spalováním fosilních paliv, jež vypouští velké množství emisí oxidu uhličitého do ovzduší, tak nám energetika z obnovitelných zdrojů nebude na současnou produkci a výrobu stačit, a proto bude třeba ruku v ruce s transformací energetiky také snižovat produktivitu a konzumaci ve společnosti –, tak je třeba uvažovat i o kulturní produkci. To nemusí ale nutně znamenat pesimistický pohled do budoucnosti. Může to být příležitost k zamyšlení se nad tím, jak fungovat jinak, společně a zároveň s ohledem na rozdíly, které nás definují, jak vnímat pečlivě svou práci i práci ostatních, jak se starat o sebe navzájem, jak se soustředit, jak mít radost z věcí, které děláme a nebát se periodického vyhoření každých pár měsíců. Naučíme se to i my na umělecké scéně, nebo o tom budeme stále jen donekonečna psát texty?


Text vznikl pro Artalk.cz:
https://artalk.cz/2019/06/13/jak-nove-promyslet-umelecke-a-kulturni-instituce-1-cast/
https://artalk.cz/2019/07/17/jak-nove-promyslet-umelecke-a-kulturni-instituce-2-cast/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace