Umělec v post-praxi Radim Labuda vzdal vytváření hmotného díla před lety. Jeho pozice není ničím nová, naopak je jenom potomkem linie prokrastinujících i protestujících umělkyň a umělců, jež se vine dějinami moderního umění. Může to být pozice neurotická, paranoidní i revoluční, šaškovská, ironická, filozofická či zenová, nebo všechno najednou. V situaci pomalu se odvíjejícího globálního environmentálního kolapsu ale nabývá nových interpretací jako strategie promyšlení produkce i percepce umění spolu s jeho funkcí ve společnosti. Umělec v post-praxi Radim Labuda svůj čas vyplňuje prací komunitní péče, kulturním aktivizmem, vařením polévek a spekulativním vyprávěním o umění, světě a tak vůbec.
A post-practice artist Radim Labuda has given up on creating physical objects of art some years ago. His position is nothing new, quite the contrary; he is a heir to a whole lineage of procrastinating or protesting artists winding through the history of art. The position may be neurotic or paranoid, revolutionary or farcical, ironic, philosophical or zen-like, or all at the same time. In the situation of slowly unraveling global environmental collapse it acquires new interpretations as a strategy of re-thinking of production and perception of art, as well as its function in the society. Post-practice artist Radim Labuda currently fills his time with work of community care, cultural activism, cooking soups and speculating on art, world and everything.