Od klimatické konference v Paříži uplynulo jen několik týdnů a nadprůměrně teplý prosinec máme ještě v živé paměti. Umělecké a mezioborové projekty jako Icewatchparis, Climate Games či Na pomezí samoty chtějí zviditelnit a reflektovat stav životního prostředí v éře antropocénu.
Intuitivní, citlivé a přitom suverénní umění Anny Hulačové působí v technicistním prostředí vysočanského ateliéru jako zjevení. Udivuje vážností i humorem, dává svým neafektovaným naturelem prostředí přirozené měřítko, volbou materiálů a stylů potvrzuje a současně popírá definitivnost a materialitu sochařského média.
„Mysleme globálně, jednejme globálně.“
Helena a Newton Harrisonovi
Když dnes někde sedím s přáteli a bavíme se o současné společnosti, málokdy se nám podaří vyhnout se tématu klimatické změny a sdílení našich frustrací a úzkostí, které plynou z nečinnosti politické reprezentace, ale i z neefektivních strategií boje, které nabízí liberální diskurz. Vztekáme se, kritizujeme, ale také pojmenováváme možné záblesky naděje, které spočívají v potřebě obnovy komunitní sounáležitosti a pomalu se rozšiřujícím aktivistickým hnutím napříč celým světem. Často se pak ptám sebe sama, jak v této situaci přemýšlet o umění? Jak vytvářet srozumitelné obrazy, jež by zachytily šílenou komplexitu vztahů, které dnešní stav světa podmiňují a které nás nevyhnutelně vedou do spalující spirály ekologické katastrofy? A jak vypadají po formální stránce projevy českého a slovenského umění, které pátrají po kořenech i důsledcích současné situace?
