Intuitivní, citlivé a přitom suverénní umění Anny Hulačové působí v technicistním prostředí vysočanského ateliéru jako zjevení. Udivuje vážností i humorem, dává svým neafektovaným naturelem prostředí přirozené měřítko, volbou materiálů a stylů potvrzuje a současně popírá definitivnost a materialitu sochařského média.
Nigel Pennick výstižně napsal, že životní způsob, který ve 20. století v globálním měřítku rozvinula naše moderní západní civilizace, spočívá na umělém systému jako regulačním mechanismu životních procesů; tento systém nemá přitom vztah k přírodnímu řádu a je proto s přírodou v neustálém konfliktu. Krizi vztahu k přírodě nejčastěji prožíváme jako krizi vztahu k místu a nejvíc si ji uvědomujeme v moderních městech. „Jako společnost jsme zapomněli,“ říká Pennick, „jak velký význam pro nás místo má.“ John Steele nazývá současnou ztrátu vědomí místa geomantickou amnésií, což je stav, kdy lidé nerozpoznávají, že by místo mělo nějaký účinek na jejich mysl a tím i na jejich existenci.
V květnu se uskutečnily dvě akce, pražská konference a volyňský workshop, které se týkaly lidsko-zvířecí problematiky. Zatímco první patřila do kategorie human-animal studies a opírala se o intelektuální šarády, druhá skrze uměleckou intervenci nesla podstatně kritičtější poselství.
Letošní mezioborový festival SonicAct v Amsterdamu byl inspirací k úvahám o ekologii a technologické civilizaci. Množství nevratných „posunů“ v životním i kulturním prostředí by mohlo být zviditelněno metaforickým jazykem umění.
