Jak se mění svět kolem nás – a především životní podmínky, které ještě stále považujeme za samozřejmé –, slyším ze všech stran umělecké scény čím dál intenzivněji kladené otázky týkající se role vizuálního umění a uměleckých institucí v době, která nenabízí nijak optimistické vyhlídky do budoucnosti. Jak by ale taková proměna umění a uměleckých institucí měla vypadat? Mají se snad všechna umělecká díla začít věnovat otázkám klimatické změny? Mají instituce pořádat přednášky vědkyň a vědců zabývajících se ekologií? Do jaké míry má umělecká tvorba zohledňovat odpad a produkci emisí? To jsou všechno určitě důležité otázky, které by měly vést k chování co nejšetrnějšímu k životnímu prostředí, ale zároveň také k chování, které i nadále umožní umělcům a umělkyním pracovat svobodně a imaginativně. Proto svůj pohled obracím převážně směrem k uměleckým a kulturním institucím a pokusím se o formulování nového typu institucionální kritiky.
Intuitivní, citlivé a přitom suverénní umění Anny Hulačové působí v technicistním prostředí vysočanského ateliéru jako zjevení. Udivuje vážností i humorem, dává svým neafektovaným naturelem prostředí přirozené měřítko, volbou materiálů a stylů potvrzuje a současně popírá definitivnost a materialitu sochařského média.
Nigel Pennick výstižně napsal, že životní způsob, který ve 20. století v globálním měřítku rozvinula naše moderní západní civilizace, spočívá na umělém systému jako regulačním mechanismu životních procesů; tento systém nemá přitom vztah k přírodnímu řádu a je proto s přírodou v neustálém konfliktu. Krizi vztahu k přírodě nejčastěji prožíváme jako krizi vztahu k místu a nejvíc si ji uvědomujeme v moderních městech. „Jako společnost jsme zapomněli,“ říká Pennick, „jak velký význam pro nás místo má.“ John Steele nazývá současnou ztrátu vědomí místa geomantickou amnésií, což je stav, kdy lidé nerozpoznávají, že by místo mělo nějaký účinek na jejich mysl a tím i na jejich existenci.
Od klimatické konference v Paříži uplynulo jen několik týdnů a nadprůměrně teplý prosinec máme ještě v živé paměti. Umělecké a mezioborové projekty jako Icewatchparis, Climate Games či Na pomezí samoty chtějí zviditelnit a reflektovat stav životního prostředí v éře antropocénu.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
