Intuitivní, citlivé a přitom suverénní umění Anny Hulačové působí v technicistním prostředí vysočanského ateliéru jako zjevení. Udivuje vážností i humorem, dává svým neafektovaným naturelem prostředí přirozené měřítko, volbou materiálů a stylů potvrzuje a současně popírá definitivnost a materialitu sochařského média.
„Mysleme globálně, jednejme globálně.“
Helena a Newton Harrisonovi
Od klimatické konference v Paříži uplynulo jen několik týdnů a nadprůměrně teplý prosinec máme ještě v živé paměti. Umělecké a mezioborové projekty jako Icewatchparis, Climate Games či Na pomezí samoty chtějí zviditelnit a reflektovat stav životního prostředí v éře antropocénu.
Jeden z velkých sloganů, který se objevil na loňské blokádě uhelných dolů v Porýní, zněl „There are no jobs on a dead planet“. Byl vyveden ve zlaté barvě společně s vyobrazením Země a ekologičtí aktivisté jej nesli v přední řadě – jednalo se tedy o jednu z prvních zpráv, kterou bylo možné zpozorovat v televizních záběrech a na fotografiích. Nápis v podstatě hlásal, že přechodem na obnovitelné zdroje lidé o pracovní místa nepřijdou, naopak. Práce nebo život totiž nemůžou existovat v první řadě na vyprahlé a suché planetě. Při psaní následujícího textu mě napadlo, že by bylo možné vyměnit slovo „jobs“ za „art“. Na mrtvé planetě není umění. A jak je patrné z mnoha akcí a počinů, které se na domácí umělecké scéně dějí, uvědomují si to i samotní umělci a umělkyně, teoretici a teoretičky, kurátoři a kurátorky.
