„Její akce a instalace často pracují s přírodními substancemi jako voda, oheň, kouř nebo saze. Jejich prostřednictvím a skrze jejich neumělou podstatu se snaží interpretovat důležité přírodní zákonitosti a úkazy. Některé z projektů jsou dokonce čitelné pouze ze satelitních snímků, jako ten v australské poušti, v jehož rámci autorka instalovala světelné zdroje kopírující 75 stupňů jižní šířky (Songline, 1998). Postupně tak dospěla díky rozvíjejícím se technickým možnostem k ještě propracovanějším projektům využívajícím laserovou projekci na pro ni klíčových územích, kde neexistují pouze hranice mezi jednotlivými státy, ale také linie mezi velkými kontinentálními tektonickými deskami, které tvoří pevné části zemského povrchu. Tím chce kromě jiného poukázat na to, že současná situace vyžaduje obrátit naši bdělou pozornost k řadě globálních problémů a že je nezbytné vidět a jednat daleko za hranicemi našich domovů. Geologie popisuje zemské desky jako pohyblivé kry, jež se pohybují rychlostí 10–15 cm za rok. Tím pádem jsou údaje zachycené na snímcích Magdaleny Jetelové unikátní a platí pouze pro onen okamžik, kdy zmáčkla spoušť mezi odlivem a přílivem v daleké Patagonii. Síla fotografie získané za náročných podmínek v nehostinném cípu Jižní Ameriky je zde znásobena dokonalým technickým provedením a mimořádným formátem i moderovaným osvětlením lightboxů, kdy je divák téměř autentickým účastníkem výpravy.“
Text publikován na ghmp.cz
„Magdalena Jetelová vystudovala sochařství, od dřevěných objektů a sádrových plastik, vytvářených od 70. let (např. Skříň I, 1977-78; Stůl, 1979 či Prádlo, 1978) a monumentálnějších dřevěných objektů (např. Vrata, 1979-80 či Křídlo, 1979), z nichž některé byly vystaveny na proslulé přehlídce Malostranské dvorce (1981) přechází k tvorbě instalací, určených pro konkrétní prostor.
V 1. polovině 80. let upoutala pozornost cyklem "židlí" a "schodů", které se proměnily v určité symboly doby. Židle sestupující po schodech, 1981, vystavená mimo jiné v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, působí zejména svým rozměrem, nepatřičným pro daný prostor. Právě nesouměřitelnost prostorových vztahů je důležitým aspektem další tvorby. Jetelová čím dál víc pracuje s konkrétními prostory, odhaluje jejich potlačené historie a příběhy a snaží se tak o navrácení jejich zapomenuté paměti. Ve svých světelných instalacích používá nejprve oheň (Značení kouřem v pražské Šárce), později zejména laser. Instalace jsou efemérní a nestálé, propojují různé prostory a časy, a zůstává z nich pouze fotografie a další doplňující dokumentace.
Jednou z prvních architektonických (utopických) intervencí byl projekt Projekt Jižní město (1983), návrh podzemního prostoru pro pražské sídliště, reagujícího na proměny okolního prostředí. Práce s pamětí krajiny akcentuje změny utvářené člověkem (Doly / Projekt Tabebau z roku 1998 pomocí světelných linií znovu odhaluje někdejší komunikační strukturu krajiny; Crossing King's Cross světelně vytyčuje budoucí dráhu vlaku) stejně jako změny přírodní (v Islandském projektu zviditelňuje pomocí laseru podmořské mezikontinentální pohoří). V "geografickém projektu" Songline 75° 36‘52‘‘ (1998) dochází k propojením dvou míst na světě pomocí lokalizační techniky, ovšem s využitím imaginace vycházející z místní tradice.
Důležitým tématem většiny projektů je určitá forma dislokace; pokračováním slavné židle na schodišti je například cyklus Domestikace pyramidy (1992-1994). V nejnovějších projektech se objevuje směřování k interaktivitě, například v návrhu architektonických Implantátů, které by se proměňovaly v závislosti na akcích svých návštěvníků.“
Lenka Dolanová, 2013, publikováno na Artlist.cz
profilové foto: Vojtěch Havlík,Český rozhlas
