Ve své práci zkoumám a prezentuji malbu jako nástroj – médium „kreativní“ technologie. Skrze tento nástroj mohu odkrývat nové perspektivy viděného, jelikož malovaný obraz funguje jako pohled oddělený od těla pozorovatele*. V pohledu odděleném od lidského těla lze pozorovat obrazy zažitých představ stylizovaných podle fyzikálních podmínek rozmanitých materiálu a procesů. Zkoumáním technologie malby i jiných řemeslných či technologických postupů objevuji různé vzory materialit, jež „renderují“ iluze viděného. Tento zájem o iluzivní – symbolické projevy hmoty odlišují můj (malířský) zájem od prakticky orientovaných forem designu a řemesel. Design malby, který ve své práci rozvíjím je snahou o přehodnocení parametrů toho, jak může malba vypadat, kdo nebo co ji může vykonávat, či jaké objekty se do malovaných obrazů otiskují.
Tento design malby je zároveň snahou o napodobení malby v jiném médiu, v materiálech jako je hmota Glup (vypadá jako běžné akrylátové hmoty, ale její mechanické vlastnosti nastavují tvůrci naprosto odlišné možnosti a omezení), nástrojích jako Malbot (automatizovaný nástroj, jenž přináší do obrazů distanc zásadní pro určité formy interpretace obrazu), nebo v prezentačních platformách parafrázujících malířské plátno (Expo-dist – digitální prohlížeč malby).
Vizuální kultura představuje systémy typizovaných znaků, jež snadno rozpoznáme jako konkrétní vizuální objekty jako krajina, měsíc nebo umělá hmota. Pro člověka je těžké tyto symbolické modely nezaměňovat se skutečnými objekty, které reprezentují. Člověk se totiž běžně neorientuje podle hmotné povahy objektů, nýbrž podle formální uvěřitelnosti v rámci sémantických systémů. Umění v tomto ohledu hraje roli spekulativního agenta, jenž nám pomáhá rozpouštět zažité systémy a připouštět si nečekané.
Mé obrazy se cyklicky vracejí k tématům vycházejícím z mého zájmu o kulturu malby, následně mi však samy pomáhají kontinuální témata rozvíjet a generovat nová na základě svých vlastních materiálních podmínek. Obraz je pro mě proto jakýmsi katalyzátorem imaginace.
Zmíněná krajina bude nejspíš z běžného lidského měřítka odpovídat horizontálnímu obzoru rozlehlého území, ale z pohledu geologa nebo hmyzu půjde o vizuálně mnohem komplikovanější jev.
Měsíc má mnoho podob fantastických i vědeckých, jeho ikonické tvary si představí stejně snad každý člověk na světě, přesto se na něj dnes díváme jinak než ještě před sto lety. Díky moderním technologiím dnes může v podstatě každý člověk vidět měsíc v detailech jako krajinu, přičemž dříve býval „pouze“ objektem na obloze.
Umělá hmota dnes z pohledu ekologie nemá nejlepší reputaci. Přesto je v řadě užití stále nejekologičtějším dostupným řešením. Navíc pokud tento pojem chápeme etymologicky je „umělá hmota“ materiálem, jenž byl artificiálně zpracován, zušlechtěn pro další využití. Umělými hmotami jsou často nahrazovány omezené přírodní zdroje surovin jejichž těžba má za následek narušení diverzity a destabilizaci komplexních krajinných útvarů.
Snažím se rekonstruovat vnímání malby skrze pochopení a aktualizaci jejích formálních a materiálních pramenů, abych ji mohl používat k rozpouštění zažitých představ o podobných objektech. Modernistická a postmoderní vlna z mého pohledu prokázala, že to, o čem je malba schopna nejlépe referovat, jsou její vlastní konstituční principy. Chci-li tedy malovat krajinu, chci malovat nejlépe tu, kterou důvěrně znám, a potřebuji vědět, jaké materiální prvky má krajina a obraz společné (pigmenty, vodu, pryskyřice...?). Proto si navrhuji vlastní malířské materiály i nástroje... Dokud nejsem asketou a žiji (snad jen) napůl v digitálním světě, chci si co nejlépe uvědomovat jakým způsobem digitální prostředí strukturuje moje čtení okolního světa. Proto se fyzickou hmotu malby snažím napodobovat v digitálním prostředí a naopak malbou napodobit digitální či generická gesta.
K otázkám ekologie se ve své tvorbě nevztahuji přímo, ale myslím, že jistý obrat k udržitelnosti a diverzitě je neodmyslitelným leitmotivem naší generace. Mohu-li k těmto námětům nějak přispět jako malíř, věřím, že mohu ve svém oboru hledat prostor pro mnohovrstevnatý dialog a překračování vlastní perspektivy.
*Pohled oddělený od těla pozorovatele je koncept se kterým v teorii malby pracuje například Isabelle Graw (The Love of Painting, Sternbergpress 2017), nebo podobně David Joselit (Painting beside itself, October 2009)
