Jakub Tajovský

Ve své práci zkoumám a prezentuji malbu jako nástroj - médium "kreativní" technologie. Skrze tento nástroj mohu odkrývat nové perspektivy viděného, jelikož malovaný obraz funguje jako pohled oddělený od těla pozorovatele*. V pohledu odděleném od lidského těla lze pozorovat obrazy zažitých představ stylizovaných podle fyzikálních podmínek rozmanitých materiálu a procesů. Zkoumáním technologie malby i jiných řemeslných či technologických postupů objevuji různé vzory materialit jenž "renderují" iluze viděného. Tento zájem o iluzivní - symbolické projevy hmoty odlišují můj (malířský) zájem od prakticky orientovaných forem designu a řemesel. Design malby, který ve své práci rozvíjím je snahou o přehodnocení parametrů toho jak může malba vypadat, kdo nebo co ji může vykonávat, či jaké objekty se do malovaných obrazů otiskují. 

Zobrazit více...

Tento design malby je zároveň snahou o napodobení malby v jiném médiu, v materiálech jako je hmota Glup (vypadá jako běžné akrylátové hmoty ale její mechanické vlastnosti nastavují tvůrci naprosto odlišné možnosti a omezení), nástrojích jako Malbot (automatizovaný nástroj jenž přináší do obrazů distanc zásadní pro určité formy interpretace obrazu), nebo v prezentačních platformách parafrázujících malířské plátno ( Expo-dist  - digitální prohlížeč malby). 
Vizuální kultura představuje systémy typizovaných znaků, jenž snadno rozpoznáme jako konkrétní vizuální objekty jako krajina, měsíc, nebo umělá hmota. Pro člověka je těžké tyto symbolické modely nezaměňovat se skutečnými objekty které reprezentují. Člověk se totiž běžně neorientuje podle hmotné povahy objektů, nýbrž podle formální uvěřitelnosti v rámci sémantických systémů. Umění v tomto ohledu hraje roli spekulativního agenta, jenž nám pomáhá rozpouštět zažité systémy a připouštět si nečekané.  
Mé obrazy se cyklicky vracejí k tématům vycházejícím z mého zájmu o kulturu malby, následně mi však sami pomáhají kontinuální témata rozvíjet a generovat nová na základě svých vlastních materiálních podmínek. Obraz je pro mě proto jakýmsi katalyzátorem imaginace.
Zmíněná krajina bude nejspíš z běžného lidského měřítka odpovídat horizontálnímu obzoru rozlehlého území ale z pohledu geologa nebo hmyzu půjde o vizuálně mnohem komplikovanější jev. 
Měsíc má mnoho podob fantastických i vědeckých, jeho ikonické tvary si představí stejně snad každý člověk na světě, přesto se na něj dnes díváme jinak než ještě před sto lety. Díky moderním technologiím dnes může v podstatě, každý člověk vidět měsíc v detailech jako krajinu, přičemž dříve býval "pouze" objektem na obloze. 
Umělá hmota dnes z pohledu ekologie nemá nejlepší reputaci. Přesto je v řadě užití stále nejekologičtějším dostupným řešením. Navíc pokud tento pojem chápeme etymologicky je "umělá hmota" materiálem jenž byl artificiálně zpracován, zušlechtěn pro další využití. Umělými hmotami jsou často nahrazovány omezené přírodní zdroje surovin jejichž těžba má za následek narušení diverzity a destabilizaci komplexních krajinných útvarů. 
Snažím se rekonstruovat vnímání malby skrze pochopení a aktualizaci jejích formálních a materiálních pramenů abych ji mohl používat k rozpouštění zažitých představ o podobných objektech. Modernistická a postmoderní vlna z mého pohledu prokázala, že to o čem je malba schopna nejlépe referovat jsou její vlastní konstituční principy. Chci-li tedy malovat krajinu, chci malovat nejlépe tu kterou důvěrně znám a potřebuji vědět jaké materiální prvky má krajina a obraz společné (pigmenty, vodu, pryskyřice...?). Proto si navrhuji vlastní malířské materiály i nástroje... Dokud nejsem asketou a žiji (snad jen) napůl v digitálním světě, chci si co nejlépe uvědomovat jakým způsobem digitální prostředí strukturuje moje čtení okolního světa. Proto se fyzickou hmotu malby snažím napodobovat v digitálním prostředí a naopak malbou napodobit digitální či generická gesta. 
K otázkám ekologie se ve své tvorbě nevztahuji přímo, ale myslím že jistý obrat k udržitelnosti a diverzitě je neodmyslitelným leitmotivem naší generace. Mohu-li k těmto námětům nějak přispět jako malíř, věřím že mohu ve svém oboru hledat prostor pro mnohovrstevnatý dialog a překračování vlastní perspektivy.

*Pohled oddělený od těla pozorovatele je koncept se kterým v teorii malby pracuje například Isabelle Graw (The Love of Painting, Sternbergpress 2017), nebo podobně David Joselit (Painting beside itself, October 2009)

Odkazy

Fieldrecording (2020)

Výstava proběhla v rámci residence v Lipském Spinnerei. Fieldrecording je projekt kde se snažím apropriovat obraz místní postindustriální krajiny skrze krajinomalbu jenž sestává z otisků krajiny ve formě plošné malby i malířských objektů. Výsledkem je bezčasá scenérie vypovídající o kontrastech lidských zásahů a návratu k přirozenosti. 

These woods are where the silence has come to lick its wounds (2020)

Výstava byla "spekulativní figurou", malby představovaly různé symbolické znaky typické pro nelidskou komunikaci - stopy brouků, kořenové systémy. Tyto znaky se však přetvářejí do písma a vektorových obrazců, jako by se přírodní společenství rozhodla přizpůsobit lidské komunikaci. Název výstavy je tajemnou zprávou, kterou mohl divák při pozorném čtení zachytit uvnitř malby rozrůstající se po prostoru galerie.

Zobrazit více...

Výstava proběhla v roce 2020 v pražských Karlín Studios. 

25. 6. – 16. 8.

Vernisáž: 25. 6. 18:00

Kurátor: Jozef Mrva ml.

Karlin Studios, Prvního pluku 2, Praha 8

 

Jakub Tajovský je malíř, jež neúnavně prozkoumává technologické možnosti stavby obrazu. Jeho obrazy a objekty se vyznačují dekonstrukcí malovaného obrazu, k čemuž vynalézá své vlastní technologické postupy - míchá vlastní nelineárně viskózní malířskou hmotu a vymýšlí systémy nanášení barvy inspirované digitálními technologiemi či sedimentací přírodních materiálů. Pro výstavu "These Woods Are Where Silence Has Come To Lick Its Wounds" vytváří syntetické krajiny, jež jsou abstrakcemi skalních útvarů. Pojem “syntetická krajina” přitom patří k jeho dlouhodého zájmu, jež jakožto slovní spojení představuje paradox, s nímž cíleně pracuje jak v rámci malby, tak v rámci participativních novomediálních instalacích.

Krajina je subjektivně vnímaný geografický prostor, který zažíváme v přírodě a instinktivně ji považujeme za cosi původního. Sestává se ze zvlnění terénu, rozmístění lesů, polí a podpovrchových sítí. Je protnuta řekami a cestami, jež budují osu lidského vnímání. Krajina je opakem města, jež je syntetické par excellence, avšak krajina samotná je též utvářena lidským působením. Stačí se projít libovolným lesem a uvědomíme si, že se jedná o monokulturu smrku, jež byla vysazena za účelem těžby dřeva.

Syntetická je též reprezentace krajiny anebo pokus o zpětné sestrojení či napodobení. Touto metodou Jakub postupuje i pro tutu výstavu. Výstava představuje organické sítě, které jakoby byly přeprogramovány a nyní přizpůsobují svou své struktury lidskému čtení. Jednotícím prvkem těchto struktur je vektor, abstrahující pole, redukující složité vztahy na jednotné obrysy. Co je důvodem syntézy organických struktur s vizuálními semiotickými systémy zůstává otázkou, o které lze spekulovat.

Jakub Tajovský působí v Brně a v Brandýse nad Labem, v současné době je doktorandem na FaVU VUT v Brně.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace