Libor Staňek

živelné básně (2020)

Vždy pracuji se zapsanou básní (poetickým textem), jejíž znějí obsahuje návod (instrukci) k naplnění „poetického aktu.“ Poté propichuji básně větvemi meruňky, umisťuji je do průvanu světla a deště nebo na horkou dlažbu, nořím je do trávy a zakopávám do hlíny, beru kameny a zatěžkávám jimi papíry. Sbírám torza básní jejichž inkoust rozpila ranní rosa, jejichž písmo je vybělené sluncem. A ten, kdo píše nejsem já, ale neviditelná řeč přírody. Báseň se pod jejím živelným dohledem stává živoucím organismem. V Živelných básních se tak na tvorbě básně podílí vedle člověka sám environment. Oba elementy (lidský, přírodní) se tak společně díky „básnickému návodu“ stávají tvůrcem poetična. Rozhodl jsem se tyto básně nazývat Živelné. Jejich verše jsou divoká zvířata, které jsem vypustil z klece sbírky.



Báseň ve větvích meruňky

Pokud spatříš světlo
napiš světlo
Pokud se dotýkáš stromu
napiš strom
Pokud cítíš květ meruňky
Nezapisuj nic
tolik o čistotě
Poté zavěs báseň
mezi větve meruňky


Básně rozpité ranní rosou

Popiš bílé listy verši
a poté je umísti na horkou dlažbu
Vezmi pár kamenů
a zatěžkej jimi papíry
brzy ráno sesbírej básně
jejichž inkoust
rozpila ranní rosa


Báseň vystavená slunci

Vystav báseň na slunci
a nech jí tam ležet
po celé tři dny
Nech na ní zapisovat
samo světlo
kterým zcela proroste


Báseň oslovená světlem

Ochutnej báseň, kterou teď čteš
co byla na horkých dlaždicích po celé tři dny
Je křupavá jako horký chléb
Je nasáklá vůni světla
a protkána horkými jehlami
dopadající na její okraje
vytčené rýhami rozpálených kamenů


Báseň pověšená na prádelní šňůře

Vezmi kolík
a připevni báseň
na prádelní šňůru
Nech jí tam po celý týden
vystav ji dešti a slunci
větru i zrnkům prachu
Po celém týdnu
se báseň započne psát sama


Zamlčená báseň

Nech na tuto básně
dopadat sníh
ať se její tělo
zamlčí bílým písmem
a nadobro pohřbí
její žhnoucí znaky


Sbírka čtená větrem

Vezmi svou sbírku básní
rozevři ji na náhodné stránce
a zavěs na prádelní šňůru
Nech vítr
ať náhodně otáčí
jejími listy
Po celém roce sleduj
jak její verše zdivočí

D R O L E N Í (2019)

Na tomto místě jsem věčný

obehnaný zdivem a horkými kameny

To, co bylo předtím, jsem nemohl zapsat kvůli přítomnosti

Jsem stále stejný, ale zároveň se neustále měním

jen na tomto místě jsem věčný

Uprostřed slov, uprostřed tohoto místa

neustálý pohyb k nezastavení

Posun, který nemusí nikam směřovat

od jednoho bodu, který se uskutečnil, nelze psát o dalších bodech

Zdi jsou zde a budou tady věčně

 

-

Do dvora se prostřelo světlo

a mě přemohl úsvit

Chce se mi znovu spát

v přítmí bledých vlaštovek

 

-

 

Kráčím po dlažbě

ještě teplé od slunce

 

Závratě vlaštovek

prýští zkamenělé větrem

 

Jejich těla zanikají

a znovu se rodí

v hladině nebe

 

-

 

Ustupuji před nesmlouvavým světlem

prostor dvora bude brzy dobyt

záře se rozpíná jako roj včel do všech směrů

zkosené přímky světla polykají stíny

a rozpínají se bez viděného pohybu

který přece existuje

S pocitem že vše je celistvé

ulehám na horkou deku, kterou jsem předložil slunci

Mžitky rozpálených sklíček

se mi vrývají do očí

Nezřetelné tvary nabírají jasných obrysů

 

-

Světlo opisuje světlo

ve svém nezpochybnitelném řádu

vidím jeho odrazy odrážející se v dalších odrazech

Nesouměrnost světla obepíná vše viditelné

Geometrie bolesti a zrodu

Záře se vplétá do pletence dalších světel

 

-

Všechno podléhá pohybu

ale zároveň je vše nehybné

zpřítomněné v nepřítomnosti

Řád, pohyb, nestálost, řád

stvoly světel zanikají a znovu se rodí

v uzavřeném prostoru

vprostřed dvora

vtisknuté do prázdných forem

 

-

A jednou z nás vykvetou květiny

ale nyní jdeme po pěšině domů

kolem prohřátých zdí,

které ohraničují náš prostor

Dýcháme horký vzduch

který je ale lehký jako naše podstata

Víme, přesně kam jdeme

kolem prohřátých zdí

Zpátky domů

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace