Anna Remešová (*1990) je šéfredaktorkou Artalk.cz. Vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM, v minulosti koordinovala projekt UMA Audioguide a společně s Alžbětou Bačíkovou vedla etc. galerii, kde se zabývala výzkumem dokumentárních strategií v současném uměleckém videu. Věnuje se především institucionálním podmínkám umělecké scény a současnému umění s přesahy k feministickým a ekologickým tématům v regionu východní Evropy.
Anna Remešová
Odkazy
-
Umění dokáže ekologickou krizi zviditelňovat
(přejít na web...)
Rozhovor Lukáše Matošky s Annou Remešovou pro ČRo Vltava
-
„Kulturní instituce jsou místem pro nové vize,“ říkají iniciátorky Manuálu v době klimatické změny
(přejít na web...)
Rozhovor Terezy Havlínkové s Annou Remešovou, Terezou Stejskalovou a Anežkou Bartlovou pro ČRo Wave
Texty autora:
Jak nově promýšlet umělecké a kulturní instituce
Jak se mění svět kolem nás – a především životní podmínky,
které ještě stále považujeme za samozřejmé –, slyším ze všech stran umělecké
scény čím dál intenzivněji kladené otázky týkající se role vizuálního umění a
uměleckých institucí v době, která nenabízí nijak optimistické vyhlídky do
budoucnosti. Jak by ale taková proměna umění a uměleckých institucí měla
vypadat? Mají se snad všechna umělecká díla začít věnovat otázkám klimatické změny?
Mají instituce pořádat přednášky vědkyň a vědců zabývajících se ekologií? Do
jaké míry má umělecká tvorba zohledňovat odpad a produkci emisí? To jsou
všechno určitě důležité otázky, které by měly vést k chování co
nejšetrnějšímu k životnímu prostředí, ale zároveň také k chování,
které i nadále umožní umělcům a umělkyním pracovat svobodně a imaginativně.
Proto svůj pohled obracím převážně směrem k uměleckým a kulturním
institucím a pokusím se o formulování nového typu institucionální kritiky.
Společně vstříc katastrofě - České a slovenské současné umění a jeho vztah k environmentálním tématům
Když dnes někde sedím s přáteli a bavíme se o současné
společnosti, málokdy se nám podaří vyhnout se tématu klimatické změny a sdílení
našich frustrací a úzkostí, které plynou z nečinnosti politické
reprezentace, ale i z neefektivních strategií boje, které nabízí liberální
diskurz. Vztekáme se, kritizujeme, ale také pojmenováváme možné záblesky
naděje, které spočívají v potřebě obnovy komunitní sounáležitosti a pomalu se
rozšiřujícím aktivistickým hnutím napříč celým světem. Často se pak ptám sebe
sama, jak v této situaci přemýšlet o umění? Jak vytvářet srozumitelné
obrazy, jež by zachytily šílenou komplexitu vztahů, které dnešní stav světa
podmiňují a které nás nevyhnutelně vedou do spalující spirály ekologické
katastrofy? A jak vypadají po formální stránce projevy českého a slovenského
umění, které pátrají po kořenech i důsledcích současné situace?
Na mrtvé planetě není umění
Jeden
z velkých sloganů, který se objevil na loňské blokádě uhelných dolů
v Porýní, zněl „There are no jobs on a dead planet“. Byl vyveden ve zlaté
barvě společně s vyobrazením Země a ekologičtí aktivisté jej nesli
v přední řadě – jednalo se tedy o jednu z prvních zpráv, kterou bylo
možné zpozorovat v televizních záběrech a na fotografiích. Nápis v podstatě
hlásal, že přechodem na obnovitelné zdroje lidé o pracovní místa nepřijdou,
naopak. Práce nebo život totiž nemůžou existovat v první řadě na vyprahlé
a suché planetě. Při psaní následujícího textu mě napadlo, že by bylo možné
vyměnit slovo „jobs“ za „art“. Na mrtvé planetě není umění. A jak je patrné
z mnoha akcí a počinů, které se na domácí umělecké scéně dějí, uvědomují
si to i samotní umělci a umělkyně, teoretici a teoretičky, kurátoři a
kurátorky.