Iva Vodrážková

Vyrůstala v uměleckém prostředí. Její dědeček, akademický sochař Julius Pelikán studoval u Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursy. Její babička Božena Pelikánová (Sternová) zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi jako většina příbuzných. Tyto dvě okolnosti spoluutvářejí její tvorbu a pohled na život. V letech 1970–⁠1974 absolvovala Pedagogickou fakultu Palackého Univerzity v Olomouci, obor výtvarná výchova a český jazyk. V 70. a 80. letech byla součástí pražské undergroundové kultury a disentu. Po roce 1989 samostatně vystavovala v Jeruzalémě, San Francisku, New Yorku, Berkeley, Big Suru, Denveru, Vídni, Moskvě, Kyjevě, Temešváru, Bratislavě a Praze. Kolektivně vystavovala v Berlíně, San Francisku, Vídni a v Praze. Učí na Základní umělecké škole v Praze.

Obrazy spirituálních událostí

V malířské tvorbě používá Iva Vodrážková různé výtvarné techniky. Své akrylové obrazy na plátně vytváří intuitivně a spontánně za pomoci rozmazání, stékání, ale i klasického malování štětcem.

 

Určujícím charakterem její tvorby je archetypální řád emocionálních struktur a kompozic, který tvoří symbolické mikroudálosti: ptačí mytické postavy, zavíjející se struktury, gejzíry světel, snové bárky, mytologické krajiny nebo prsty rostlin ohmatávající proudy světla a vody. Každý obraz zachycuje magický celek universa prostřednictvím barevných událostí, které se odehrávají často ve snové krajině.


Důležitým aspektem v její tvorbě je specifická symbolika a senzibilita výtvarného jazyka: zavinuté pohyby tušených události, rozhovor mezi pocitovým tělem a vnějším světem, hra nekonečně velikého a nekonečně malého v příběhu dramatických událostí vystavujících člověka jeho vlastní nepatrnosti.


Zobrazované duchovní události jsou příběhy zářivých barev, emanace světla a přírodních živlů. Barevné struktury se tak za pomoci dynamického roztírání štětce stávají spirituální událostí. Realitu se umělkyně snaží spíše dematerializovat prostřednictvím abstraktnosti výrazu, nadnášející snivosti a tušených významů, neboť neusiluje zobrazovat reálné, ale vystihnout to, co je méně viditelné, skryté v hlubinách vnitřní i vnější skutečnosti.

Textilní objekty – praporce

Iva Vodrážková pracuje s textilními materiály, které byly v tradičním uměleckém paradigmatu vytěsňovány na uměleckou periférii. V kontextu výtvarného látkového umění přijímá tento materiál nikoliv jen jako médium-prostředek, ale jako i médium, které nese sdělení samo.

Technikou sešívání různorodých látkových materiálů vytváří plastické náhodné výtvarné kompozice z použitých látek a nalezených věcí, které na sobě nesou stopy nejen své dřívější funkčnosti (háčkované dečky, divadelní, módní, nemocniční látky), ale i stopy skrytých příběhů.

Recyklací tak nehromadí další a další předměty nebo artefakty, nezatěžuje tak planetu Zemi, spíše přeměňuje nepotřebné a vyhozené materiály v nové objekty – praporce –⁠ volně vlající v otevřeném prostoru jako symbol pomyslného zástupu uměleckého vojska vzdorujícího upadlé společnosti.

Intuitivní metodou vytváří souhrn minulosti a přítomnosti, starého a nového, přičemž staré stopy nepřekrývá, ale naopak využívá k novým příběhům a k vzájemné komunikaci prostřednictvím symbolů, například lebky, ruky, masky, srpku měsíce nebo rostliny.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace