Lucie Kubalíková vystudovala fyzickou geografii a krajinářství; oba obory se zřetelně propisují do její básnické tvorby. V roce 2021 jí vyšla sbírka A spánek je ztráta času, její texty byly publikovány například v magazínu Ravt nebo na webu Nedělní chvilky poezie. V současnosti žije v Brně a pracuje na Akademii věd ČR, kde se věnuje zejména geomorfologii a ochraně neživé přírody.
Na neživou přírodu (pro niž se užívá i pojmu geodiverzita) se často zapomíná, či spíše – její role je upozaďována; horské hřebeny, údolní nivy, skalní výchozy i jeskyně jsou vnímány jako kulisy našich vlastních příběhů. A přitom – neživé je základ; litologická a morfologická rozmanitost, z nich vyplývající různost ekosystémů, biodiverzity… Při výpravě do minulosti, při hledání onoho bodu, kde se vše láme – anebo při hledání místa, kde končí nejtenčí kořen stromu, musí cestovatel časem a prostorem nutně narazit na neživé. Dřív nebo později. Fyzikální a chemické procesy jsou potom tím zázrakem, který z onoho neživého vytvoří živé.
Její básně často překračují hranice poetického a odborného textu. Jsou založeny na hledání a nacházení souvislostí nebo analogií; vycházejí z teze, že procesy a jevy v přírodě i v lidské mysli podléhají určitým zákonitostem, které jsou si ve většině případů podobné.
Kámen nebo skála nejsou čímsi neměnným, ačkoli by se to mohlo na první pohled zdát; pokřivené zrcadlo tradičních metafor: pevný jako skála, srdce z kamene…
Ale – mikropedologické procesy na balvanu zhlazeném deglaciací, odzrňování vlivem mrazového zvětrávání, činnost tekoucí vody, rozrušování skalního masivu díky pomalým svahovým pohybům… to vše se děje, neustále – a skrytě.
Až jednou dojde k překročení prahu
– a bolest skal se konečně přelije do našeho vnímání.
Písek skřípe mezi zuby. Prach zaštípe v očích.
A hromada kamení zavalí cestu, město, přehradí řeku...
Abrazní sruby a skalní mosty se řítí do moře, často nepozorovány.
A až nastane ticho, vyjeví se i skutečná rychlost procesů.
Kulisy se stanou hlavními postavami příběhu a naopak.
Zobrazit více...
sedimenty
------------------------
------------------------
------------------------
písky jíly slínovce
písky jíly slínovce
písky jíly slínovce
k uzoufání k zešílení
stejně jiné
v každé vrstvě
osnovy příběhů; mnohokrát řečené ředěné prožité
s klidem a jistotou interpretuješ stratigrafický profil –
ale pamatuj; princip superpozice není aplikovatelný
v případě průniků vulkanických hornin
anebo přesmyků a překocených vrás
zdánlivě chaotickou tektoniku nelze pominout
ukládáš se mezi vrstvy flyše
časem tebou možná pronikne trachyandezit
jediná skutečná bolest tvého života
– mnohem víc než jsi kdy doufal že dostaneš
krajina po povodni
skrz mlhu vidno jen na pár kroků
mezi vyvrácenými stromy však tušíš
trosky kusy dřeva lehlou trávu odpadky vějíře větví kmeny zbytky stavení
řeka několikrát přeložila své koryto
– nové rýhy a rokliny
v dlaních
na čele
lásku si musíš zasloužit
alespoň tak ti to vždycky říkali
a všechny louže se časem vsáknou nebo vypaří
voda má však mocnou paměť
začíná znovu pršet
exkurze
jsi na místě.
opět hledáš duchy vysídlené vesnice –
v rámci katastrálního území zaniklé obce
nacházíš ekosystémy podobné suťovým lesům
javor jasan jilm
nelesní vegetace je vázána na extrémní a nehostinná stanoviště
(například dlažby zbořených kostelů)
ojedinělé a na první pohled nahodilé výskyty kulturních plodin
odkazují k minulosti
zaslechnout tak křik a pláč a hysterický smích posledních obyvatel
v kamenech porostlých mechem
v ruinách starého mlýna
v sobě
ale slyšíš jen ticho –
není kdo by ti odpustil
pořizuješ fytocenologický snímek
identifikuješ diagnostické druhy
odcházíš
návrat na exkurzní lokalitu
jsi na místě.
kdysi mořské dno
dnes nepříliš výrazný profil –
vrstevní sled rozlomený v čase
pohladíš tenkou tmavší linii
jako když se dotýkáš posvátné sochy a přeješ si –
slyšet ticho ztraceného světa
odnášíš si kousek kamene
kousek katastrofy planetárních rozměrů
opět ležíš na dně průzračného moře
těsně před –