Z cyklů Mytologie lesa a Anna
křičel jsem / a neslyšel se
Hnětou
tabák mezi prsty,
z jedné
tmy do cizí,
smýkají
se ode vsi ke vsi
nad
Ouběnicemi hoří kostel
pochodeň
paškál
on:
zapaluje cigaretu
ona:
kadidlová zrna.
Dýchají
ústy, děsí se zvuků,
stahují
okénko za jízdy,
odhazují
nedopalky,
kadidlové
jiskry.
Thanatheo,
volá, krysí smrti,
smráká
se, nebo je potopa?
Mokrá
tma, kočovné ohně
v něm:
prořekni se, prořekni,
ale
v ní: nizounko jak v hrobě.
*
A
soví srdce, teplounké jak z ohně,
uložíš
něžně pod levý prs ženy.
Hladina
promodralá deštěm,
zakleté
ryby táhnou v průvodu,
dovolávají
se svých mrtvých,
jako
by byly bez těla.
Šaty
nechali na břehu,
až
se rozsvítila voda,
tehdy
si o kámen rozřízla nohu.
Bez
ustání pršelo,
k autu
ji nesl v náručí,
hovězí
připálili,
ale
rány si všimla až druhý den.
Marně
se tehdy milovali,
marně
bez lítosti.
I.
Homole
Pole udusané sněhem
se až teď prostírá k chůzi.
Sem vane průsvitná podměsíčná tma,
červánkový opar nad potokem,
uhlové rouno.
Vlečou za sebou saně,
jako by se měli zapřít
cestou k věčnosti.
To v nepatrných pohybech
dochází k blížení, a hle –
pod sněhem cosi prosvítá.
Pole rozsvícené okny
jako by se prostřelo k slavnosti,
ale v oknech odráží se krev
beránčí, červánková.
Propast
k propasti volá
Už s březnovou
oblevou je napadlo:
Průvan
Ve světlíku krápe,
budí se,
odcházejí do noci,
ale tabák zapomínají doma.
Okna netěsní, odněkud
táhne,
odněkud kam –
Ochořeli jsme, myslí
si,
večer cítí
v ústech pachuť hlíny
ráno se budí naklíčení.
Horečka
V téže chvíli,
kdy mrtvého zajíce odklidili do příkopu,
ona dostala horečku.
Matka jí podává odvar
z hluchavky
sestra srna obvazuje
provázkem zápěstí
farář zavírá slepice
a okna proti šelmám.
Zdá se jí sen:
v příkopu leží zajíc.
Je léto, život se
odvíjí spolu se světlem.
Pokládá zajíce do
trávy, na hebkém bříšku už zaschla krev
trhá bílé květy a
klade je na zaječí břicho:
rozchodník, řebříček,
ohnice polní.
Obloha je zrcadlo
a zajíc se dívá a
dívá.
II.
Setkání
S pláčem tehdy seděla ve vaně, vzlínavá slaná
horkost ji přiměla otevřít okno do světlíku.
Někdy ho otevírá, když se koupe, po krk se
zanoří do svých bylin, otočí kličkou a ze světlíkové propasti se vyvalí těžká,
chladná, kamenná vůně domu. Vůně – kdesi mezi sněhem a krví, chladí jí čelo,
ulpívá na spáncích. Z vlhkého horka se mámivě točí hlava, z mlhy vystupují
přízraky. Snad se kdosi v kuchyni dá do mytí nádobí nebo se rozhovoří,
jednotvárný, spolehlivý hluk je úkryt pro slavnost pláče. Mlžné přízraky tančí
svůj tanec. Sráží se na skle a krápou do propasti, voda se čeří, zvuk se mísí
se zvukem. A tu do světlíku sklouzne dětský nářek, o několik pater výš se
pootevřelo okno, také z něj to krápe dolů. Oblý, lkavý pláč nemluvněte, skica
budoucí lítosti, nahá vrženost. Voda vychládá, v kuchyni to crčí z kohoutku,
skleničky cinkají ve dřezu. V tůňce na dně světlíku se
mihne bílý zajíc.
17. 11.
Zdání soboty, přítomné
atributy: dřez plný lžic, po okně teče vysrážená pára z vařeného zelí. Možnosti
nepřítomného: hukot vysavače, lehká mdloba, vrtačka u sousedů. Říct to a to,
vůbec nic nevynechat, myslet urputně.
6. 12.
Posíláš mi fotky Paříže před zimním úsvitem – prodloužená ruka světel na mokrých chodnících. Cigareta ve stínu kostela, žhavé uhlíky se mihnou v kaluži, pak se zakalí kouřem. Barvy na ulici jsou zcela katedrální, vitrážové, sklíčka z červenomodré rozety rozprsklá a rozkutálená po vlhkém asfaltu. O půl sedmé už pluješ tímhle pršením světel, já se nadzdvihnu na lokti, vyhlédnu z okna: střechy kovově zmatnělé mrazem. Usínám.