Transformace prostředí uměleckým výzkumem v projektu CirculUM 2020 (Pohyb tvůrce)

… Lidskou přirozeností je tvořit prostředí kolem nás. Transformujeme – modifikujeme vlastní životní styl a s ním i vnímání prostoru. Transformace je dlouhodobým procesem a mnohdy je popisována jako podstatná změna i přes to, že pravým významem tohoto slova je postupná přeměna, přetváření. Budeme se věnovat transformaci jako vnitřnímu pohybu, jako práci s pamětí na pomezí města a krajiny. Významy a symboly zakotvené v krajině a lidských sídlech pak mají zpětný vliv na celkový obraz světa.

Podle teoretika umění Suhail Malik, který se zabývá kreativitou, uplatnitelností nebo flexibilitou současného umění, přispívají výraznou měrou různé formy umění ve veřejném prostoru ke globálnímu neoliberalismu, odpovědnosti, rovnosti, porozumění a restrukturalizaci oblasti. Stále žijeme v transformační skutečnosti, v pohybu, v situaci, kterou se snažíme pochopit, prodiskutovat a nastolit solidaritu nebo například jinou prosperitu (ekonomikou péče). Krize, které zde byly dříve, zapříčinily nejen transformaci sociální společnosti, ale též umění. V současné době se proto vedou diskuze o roli kultury v procesu těchto změn. Jedná se o alternativu k evropskému uměleckému ekosystému, přehodnocení nástrojů a modelů spolupráce, kde umělecká transformace by měla být na stejné úrovni se sociálními inovacemi a principy spravedlivosti, solidarity, geografické rovnováhy a trvalé udržitelnosti. Ke změně se potom vážou pojmy jako je nerůst, zpomalení a zastavení, ale také zjitřené vnímání. Pandemie zviditelnila problémy současnosti vzhledem ke kulturnímu sektoru v otázce podfinancování, prekarizace práce, komunitní blízkosti nebo nevyhovující nutnosti digitálního šíření kultury. Tyto otázky, které se pojí s transformací ovšem nemůžeme všechny nastínit, ale můžeme přiblížit konkrétní charakter uměleckých projektů v CIRCULUM 2020.

Transformaci můžeme dělit na viditelnou (vnější) a vnitřní, vztahující se spíše k hnutí, movementu ve smyslu hnutí mysli a duše. Takto vnímaná myšlenková transformace je snahou o pohyb (rozhýbání) procesů v území a předchází víc technicistní části transformace, jak ji známe z proměn prostředí (recyklace / regenerace / revitalizace). Transformaci proto můžeme rozdělit na pasivní a aktivní. Pasivní je zapříčiněna obecným činitelem, odehrává se v lineárním (historickém) čase, můžeme ji definovat a vyvozovat z ní následky či posloupnosti (minulost, přítomnost a budoucnost). Transformace aktivní je určená osobní angažovaností a vnitřním časem, ve kterém je možné srovnávat různorodé časové délky procesů proměny, vykazující stejnou povahu. Transformace myšlení ve spojení s transformací území potom může být důležitým krokem ke znovuvybudování vztahu k místu. Poznáme-li přírodní charakteristiky místa, a seznámíme se též s minulou žitou kulturou, poznáme jeho časoprostor. Každé místo bude civilizováno a vydlážděno, pomalováno, ohrazeno, ohodnoceno, zastavěno...jenom dalších pár řádek na palimpsetu… Proměna se stane dodáním citlivých dočasných artefaktů či efemérních intervencí, u kterých je důležité vyprávění (sdíleného) příběhu. Sdílení místa uměním neznamená totiž pouze jeho umělecké ztvárnění, tak aby mu skrze dílo mohlo být lépe rozuměno. Sdílet znamená objevovat a vytvářet možnosti dialogu v místě a nad místem prostřednictvím tvorby, prezentace a zprostředkování umění. Dialog vedoucí k porozumění. V uměleckém výzkumu se mohla rozvinout paměť místa uplatňovaná v site-specific tvorbě a kolaborativním umění, stejně jako tvorba v kontextu prostorových, funkčních a provozních vztahů. Dočasné umělecké projevy se tak stával re-interpretací principů kulturní fúze, která nastavuje jiné principy vidění zasahující do mýtopoetické představě o realitě. V mnohých případech se jednalo o časo-prostorové koláže, v jejichž zájmu byla lokalita samotná, proces hledání a nacházení osobního vztahu k ní.

V rámci „osídlování“ nové divočiny se ovšem mnohokrát potvrdilo pravidlo, že čím více rekultivovaná a přístupná periferie Prahy, tím více nepřístupná pro proměnu uměním. Čím ustálenější a jasné místo, tím méně se zde může odehrát experimentu, objevů – výzkumů prostřednictvím umění. Nejednalo se tedy o umění v krajině, ale umění na pomezí. Je relativně snadno dosažitelné ze zástavby, ale neplatí pro něj městské strategie… Jednoduše řečeno: chození přírodou, znovu-objevování kulturní krajiny a všímání si dočasných změn v prostoru je principem výuky a kultury současné společnosti…