Doba plastová (katalog k výstavě)

…Výstava Doba plastová je připomínkou padesátiletého výročí dvou uskutečněných sochařských symposií Artchemo v Pardubicích v letech 1968 a 1969. Vystavená díla z Artchema konfrontuje se současným uměleckým pohledem na možnosti a úlohu plastů v dnešním světě. Cílem projektu je představit umělecké vize spojené s využitím syntetických hmot v časovém  horizontu pěti desítek let, v dobových proměnách od prvotních experimentů a nadšení po současnou deziluzi. Výběr děl i teoretické zázemí projektu jsou odrazem změny ve vztahu společnosti k syntetickým materiálům i aktuální kritické reflexe, která je motivována hlavně environmentálními a ekologickými aspekty „života“ plastů a na jejich druhotné využití. Na plastickou hmotu je nahlíženo jako na materiál (formu), která může nést i jiné než funkční významy, hovořící o současné společnosti a našem vztahu ke světu. Jak píše v roce 1957 literární kritik a teoretik a filozof Roland Barthes: „Navzdory jménům připomínající řecké pastýře (Polystyren, Fenoplast, Polyvinyl, Polyetylen) je umění hmota substancí bytostně alchymistickou.“ Je to první magická látka pro svou prozaičnost, pro dostupnost její nepřirozenosti. Díky člověkem vynalezenému materiálu poznáváme jinak přírodní děje a uskutečňujeme absolutní svobodu v napadobení reality. A dále: „Umělá hmota, která je něčím víc než pouhou substancí, proto představuje samotnou ideu své vlastní nekonečné transformace. Není ani tak předmětem, jako spíše stopou určitého pohybu.“ Polymerní materiály jsou neutrální ve smyslu nového nalezení řádu a svojí snadnou reprodukovatelností a zlidovění nejen umění.

Sympozium Artchemo bylo ve své době v domácím i mezinárodním kontextu tematicky ojedinělým setkáním výtvarníků s novými materiály. Okouzlení tvárnými a barevnými plasty bylo v šedesátých letech 20. století všudypřítomným a celospolečenským fenoménem. Do oblasti umění však plasty pronikaly jen pomalu – technologické nároky pořízení a samotné přípravy syntetických materiálů individuálním ateliérovým experimentům nepřály. Pardubice s bohatou tradicí chemické výroby a zároveň i výzkumu v této oblasti, se zázemím na akademické půdě Vysoké školy chemicko-technologické, byly ideálním místem pro setkání umění s vědou i výrobou. Organizátoři spolu se zúčastněnými umělci na těchto průkopnických sympoziích chtěli, a dík přímé spolupráci s výrobou i měli příležitost, experimentovat a ověřovat možnosti práce s novými materiály a jejich využití v umělecké praxi.

Plast byl a je využíván nejen pro jeho možnosti tvarování, lehkost, pružnost, bohatou barevnost, ale zvláště pro jeho dostupnost, snadnější manipulovatelnost a trvanlivost. Právě na tu se v dnešní době upozorňuje nejvíce s ohledem na budoucnost a ekologickou zátěž planety. To, co bylo předmětem nadšených a odvážných experimentů v tehdejší umělecké produkci, se v průběhu následujících desetiletí stalo dostupným materiálem, bez něhož si dnes každodenní život umíme jen stěží představit. Doba, která řeší, jak se s plasty vypořádat a omezit jejich produkci a dopad na životní prostředí, se opět uchyluje k experimentům – umělci i vědci přemýšlí o recyklaci, umění z odpadu. Přese všechnu naléhavost tématu, představuje několik způsobů práce se sémantikou materiálu, od ironie, nadsázky po poetiku vyznění „doby plastové“.

Na materiály a díla dokumentující fenomén Artchemo naváží aktuální tvorbou některé osobnosti z Klubu konkretistů, ve výstavní prezentaci budou představeni i autoři a díla ze sympozia tvorby z odpadového materiálu: Umění a odpad – odpad a umění. Výběr děl doplní i nově vzniklá díla reflektující různé projevy subkultur, DIY metody („Udělej si sám“) a obecně prostřednictvím médií různé způsoby práce. Představí tak nejaktuálnější problematiku inovace ve využití případně v recyklaci materiálu nebo ekologicky laděná díla, zabývající se vědeckými přístupy, performativních projevů nebo fotografické reflexe formy a děl. Přispívají tak více či méně vědomě k celospolečenskému apelu na zacházení s odpadem a druhotné využívání plastů. Umění přináší do vědeckých přístupů princip hry, nestálosti a přináší jiný pohled na život i prostředí kolem nás. Zcitlivuje své pozorovatele a učí je, že tvůrčí princip je nejvyšší, možná jedinou svobodou člověka.

Výstava tak doplňuje současnou diskusi o vztahu k materiálu. Díla uchovávají vnitřní soustředěnost a senzitivitu a zároveň odkrývají vztah tradice a výrazově-technologického experimentu. Plastická hmota v umění je metaforou pro samotný život posledních padesáti let. Různorodost přístupů, technik, zpracování a propojování médií i samotných oborů klade otázky právoplatnosti své existence. Současná atmosféra kladoucí důraz na ochranu životního prostředí a tlak na snížení produkce odpadů a zvýšení nároků na recyklaci a druhotné využití je ovšem stále vyvažována nadhledem uměleckých intervencí a osobním zaujetím pro tvorbu s materiálem a experimenty s ním i s pracovními postupy či performance a je ponechán prostor divákům pro vytvoření vlastního názoru na problematiku a zamyšlení se nad tím, co nám polymerní hmota vzala i co dala.

Ve konceptu výstavy není dodržena záměrně chronologická linie, spíše je poukázáno na témata, která toto období více určují se zřetelem k lokální historii: vztah materie a těla, zkoumání fyzikálních či hmotových hranic, detailní zaměření na mikro a makrokosmos a nalezení dalšího využití pro plastový odpad.

Umělecké objekty na všech médií, od sochy po performance vznikají přirozeně, reagují na to, co nás obklopuje, předkládají mnohost práce, a hlavně kladou otázky po právoplatnosti své přítomnosti. Na výstavě můžeme sledovat uplatnění kresby, rytí do materiálu, práci s pigmenty a vlastnosti elektromagnetické, působení tepla na materiál, nebo deformací stříháním, ale také využívání plastického materiálu jako formy. Původní lesk artefaktů z 60. let se vytratil, často bývá poškozen díky zacházení, přese všechny defekty má materiál stále svou přitažlivost, která je znásobena správným nasvícením…