Rodná hrouda. Současné pojetí Kunětické hory (katalog k výstavě)

…„Nedaleko Pardubic vyrůstá ze zlatavých a zelenavých lánů kopeček. Nebýt toho, že okolní rovinatý terén převyšuje o více než osmdesát metrů, těžko by ho kdo začal titulovat „hora“. 

Ale že se nad krajinou tyčí do výše 305 nadmořských metrů a je z něj nádherný výhled široko daleko, říká se mu honosně Kunětická hora. Místní lidé k němu mají vřelý vztah a je to už nějaký ten pátek, co si vysloužil přátelskou přezdívku „Kuňka“. Před několika tisíci lety poskytla hora kámen na výrobu čepelí do pravěkých zbraní, později místní hornina posloužila ke stavbě starých Pardubic.“

Nežiji v Pardubicích dlouho, pocházím z kopcovitého města, a tak nemohu snadno přivyknout přehlednosti a pocitu rozlehlosti. Občas mne to děsí, občas utěšuje. Téma hory jako motivu v uměleckém díle jsem chtěla prozkoumat už dávno, avšak zde teprve dostalo konkrétnější obrysy. Kunětická hora je magnetem. Je jediná v okolí, a proto se k ní obrací zraky láskyplné i netečné. Ovšem stále zde cítíme hrdost a určitou touhu po vyrovnání se symbolem národní historie – horou Říp.

Kunětická hora inspirovala a fascinovala plenérové malíře, kreslíře a grafiky minulého a předminulého století, jak představuje dlouhodobá expozice připravená ze sbírek VČG nazvaná Fenomén Kuňka. Záměrem výstavy Rodná hrouda bylo nalézt nové pokračovatele, kteří se vyjadřují k hoře, již důvěrně znají, nebo ji teprve přijímají za svou. Horu tak nově prezentují nejen pohledy na ní a z ní, ale spíše osobní zážitky, vzpomínky, pocity, detaily a situace. Výstava Rodná hrouda nazvaná podle českého frazému označujícího rodiště nebo rodný kraj vyjadřuje osobní vztah současných umělců ke Kunětické hoře. Propojuje jejich osobní příběhy s historií či současností, mýty s realitou. Co pro nás toto spojení představuje a jak vnímáme rodný kraj? Ztotožníme se ještě v dnešní globalizované době se slovy Karla Čapka z roku 1938, který uvádí ve své knize Obrázky z domova:

„Rodný kraj je kraj dětství, kraj prvních a proto nejsilnějších dojmů, objevů a poznatků. Člověk se musí vracet, protože tam vlastně nepřestal žít, ať se octne kdekoli. Rodný kraj je jako rodný jazyk; i kdyby někdo mluvil nebo psal jiným jazykem, nepřestane myslit a snít jazykem svého dětství. To není vliv, nýbrž něco původnějšího a silnějšího: to je kus vlastní duše a osobnosti.“

Kunětická hora je ikona Pardubicka, monument v krajině a zároveň stejnojmenný hrad stojící na vrcholu. Zajímavostí, které se vážou k této dominantě celého východočeského Polabí je tolik, že je zbytečné je pardubickému návštěvníku připomínat, ale něco přece jen stojí za zmínku. Horu samotnou zasáhla těžba kvalitního kamene (znělce, porcelanitu), je zde speciální ochranné pásmo s endemickými rostlinami a podle legendy uzdravujícími třešněmi v sadu pod hradem. Podzemí je protkané tajnými chodbami, kde přebývají kunětičtí rytíři a ukrývá se zde opatovický poklad. V okolí však vyrostly novodobé rodinné domy slibující instantní štěstí a návštěvníky vítá zábavná Perníková chaloupka. Stavba hradu je spojena s mnoha zásahy a přestavbami (od vybudování hradu ze zničeného opatovického kláštera, přes zlatou éru výstavby a povýšení hradu na zámek za doby vlády Pernštejnů, po úpadek po dobytí švédskými vojsky, až po úpravu podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče). Poslední kuriozitou je návrh na lyžařský skokanský můstek, který by přivedl na místo i sportovce.

Můžeme být rádi, že naše představy, sny a prožitek jsou důležitější než samotná historie místa. Kunětická hora je naší osobní připomínkou nutnosti brát každodennost s nadhledem a možná i trochou ironie…