Petra Janda

kurátorský text Mariany Serranové:

Společná instalace soch Anny Hulačové a objektů Petry Jandy konfrontuje dva odlišné přístupy k materiálům i tvarům. Obě umělkyně přitom naopak spojuje téma tělesnosti a přírody v kontextu doby, která se vypořádává s dopady toxicity a technologií na životní prostředí a naše vnitřní procesy. Obě vycházejí ze znalosti přírody, využívání jejích zdrojů a vzájemné provázanosti organického a anorganického světa.

Jsme v pokušení myslet si, že rostlinný svět, s nímž jsme srostlí citlivostí všech smyslů i trávicím traktem, nás ovládá z hlubin kořenů skrytých v podzemí. Ve spojení se zemí a vlhkou tmou se stáváme součástí cyklů plodnosti a tlení.

Rostlinný reliéf Eva Petry Jandy (2020) v podobě prsu nabízí ve zjevném odkazu k první ženě řadu symbolických konotací. Výtvarná redukce na kruhový štít či terč dává ženství a mateřství exkluzivní suverenitu. Inspirací pro vznik Evy byl podle autorky rulík zlomocný coby posvátná, ale současně obávaná rostlina. Podobně jako další jedovaté, žahavé či ostnaté léčivky byla ze strachu hubena. Metaforické propojení životadárnosti přírody a plodné moci žen má své historické předobrazy a připomíná i někdejší pověry stavící léčitelskou schopnost žen do marginalizované pozice. Textura organické buničiny, z níž je Eva vytvořena, je díky neporušeným buňkám celulózy porézní a vzdušná. Podobný princip, naznačující hluboké vztahy plodnosti a vnějšího světa, má i autorčin objekt Safe Space (2022). Luční, permakulturní seno na drátěné konstrukci zřetelně odkazuje k děloze s pupečníky. Janda propojuje nebe a Zemi, všední a posvátné, pudové a vegetativní.

Spojení lidské postavy s užitkovými rostlinami a s půdou mívá u Anny Hulačové vždy specifický kontext: ohlížela se na historii a současný vývoj zemědělství. V posledních dvou letech vzniká rozsáhlý celek soch a reliéfů s bohatou rolnickou symbolikou. Fascinace rostlinným světem dává vzniknout mutujícím postavám hybridů a androidů naznačujících konfliktní, ale nutný vztah mezi civilizovaným a divokým. Hulačová se v poslední době inspiruje také morfologií hmyzu a jindy bere v potaz určité tkáňové, buněčné a orgánové struktury. Její Vzývači (2022) jako by přibližovali okultní krutost středověku; možná jsou v současnosti jakousi připomínkou temna, bezčasí jako kontinua, které se čas od času zhmotní do čehosi, co teprve musíme rozklíčovat. Místo smyslových čidel v tváři vidíme nahé útroby, dutiny, vnitřnosti. Hybridi prorůstají rostlinným a expandují z lidského těla; jindy technicistní formy v úzkém spojení s lidským tělem mutují v kyborgy, jejichž vtělení je odrazem opomenutých zákoutí naší psýché.

Materiální a metafyzické propojení nebe, podsvětí a Země je předmětem dlouhodobé práce Dariny Alster. Související témata sexuality, genderu, náboženství a posvátna se v její tvorbě stále častěji dostávají do kolektivní perspektivy humanity a přírody, reagují na ekologickou situaci a vnímají stále intenzivněji tradiční propojení mateřství, léčení a živení skrze ženskou sexualitu v kontextu přírody a jejích cyklů. Některé její předchozí projekty přímo souvisely s archetypy matky a s těhotenstvím. V performanci Boundaries reaguje na nově vzniklé dílo Petry Jandy Safe Space. Chápe je jako obraz osobních hranic, u kterého ale nezažívá omezení. Není bariérou ‒ je šlahounem, který ji vede, je taktilní, ale zároveň křehký: „Kdyby se Vlákno přerušilo, bylo by po všem. Cítím touhu i potřebu to Vlákno chránit. Nedokážu na ně myslet jinak než tělesně. Jeho existence mi poskytuje útočiště. Shelter. Safe space, bezpečný prostor, je tu díky dobrým osobním hranicím. Prostor pro hru, vášeň i možnost interpretace…“

Věřilo se, že ráj je jakási chráněná rezervace oddělená od ostatního světa pramenem vody ‒ světa, kde panují hojnost, harmonie a symbióza rostlin a zvířat. Je také místem, kde si člověk uvědomil své fyzické potřeby a plodnost. Byl snad proto vykázán na pole, aby obdělával půdu? Nejde jen o mýtus s etickými implikacemi, ale také o připomínku odpovědnosti člověka vůči životu v širším slova smyslu. Je evolučním příběhem nástupu neolitu, kdy se člověk obrátil k zemědělství. Je jedním z klíčových matrixů současného antropocénového diskurzu, je tezí, že počátek éry člověka otevírá zemědělská revoluce. A současně, ve zkratce, je docela aktuální metaforou přežití člověka jako druhu na Zemi.

kurátorský text Mariany Serranové:

Společná instalace soch Anny Hulačové a objektů Petry Jandy konfrontuje dva odlišné přístupy k materiálům i tvarům. Obě umělkyně přitom naopak spojuje téma tělesnosti a přírody v kontextu doby, která se vypořádává s dopady toxicity a technologií na životní prostředí a naše vnitřní procesy. Obě vycházejí ze znalosti přírody, využívání jejích zdrojů a vzájemné provázanosti organického a anorganického světa.

Jsme v pokušení myslet si, že rostlinný svět, s nímž jsme srostlí citlivostí všech smyslů i trávicím traktem, nás ovládá z hlubin kořenů skrytých v podzemí. Ve spojení se zemí a vlhkou tmou se stáváme součástí cyklů plodnosti a tlení.

Rostlinný reliéf Eva Petry Jandy (2020) v podobě prsu nabízí ve zjevném odkazu k první ženě řadu symbolických konotací. Výtvarná redukce na kruhový štít či terč dává ženství a mateřství exkluzivní suverenitu. Inspirací pro vznik Evy byl podle autorky rulík zlomocný coby posvátná, ale současně obávaná rostlina. Podobně jako další jedovaté, žahavé či ostnaté léčivky byla ze strachu hubena. Metaforické propojení životadárnosti přírody a plodné moci žen má své historické předobrazy a připomíná i někdejší pověry stavící léčitelskou schopnost žen do marginalizované pozice. Textura organické buničiny, z níž je Eva vytvořena, je díky neporušeným buňkám celulózy porézní a vzdušná. Podobný princip, naznačující hluboké vztahy plodnosti a vnějšího světa, má i autorčin objekt Safe Space (2022). Luční, permakulturní seno na drátěné konstrukci zřetelně odkazuje k děloze s pupečníky. Janda propojuje nebe a Zemi, všední a posvátné, pudové a vegetativní.

Spojení lidské postavy s užitkovými rostlinami a s půdou mívá u Anny Hulačové vždy specifický kontext: ohlížela se na historii a současný vývoj zemědělství. V posledních dvou letech vzniká rozsáhlý celek soch a reliéfů s bohatou rolnickou symbolikou. Fascinace rostlinným světem dává vzniknout mutujícím postavám hybridů a androidů naznačujících konfliktní, ale nutný vztah mezi civilizovaným a divokým. Hulačová se v poslední době inspiruje také morfologií hmyzu a jindy bere v potaz určité tkáňové, buněčné a orgánové struktury. Její Vzývači (2022) jako by přibližovali okultní krutost středověku; možná jsou v současnosti jakousi připomínkou temna, bezčasí jako kontinua, které se čas od času zhmotní do čehosi, co teprve musíme rozklíčovat. Místo smyslových čidel v tváři vidíme nahé útroby, dutiny, vnitřnosti. Hybridi prorůstají rostlinným a expandují z lidského těla; jindy technicistní formy v úzkém spojení s lidským tělem mutují v kyborgy, jejichž vtělení je odrazem opomenutých zákoutí naší psýché.

Materiální a metafyzické propojení nebe, podsvětí a Země je předmětem dlouhodobé práce Dariny Alster. Související témata sexuality, genderu, náboženství a posvátna se v její tvorbě stále častěji dostávají do kolektivní perspektivy humanity a přírody, reagují na ekologickou situaci a vnímají stále intenzivněji tradiční propojení mateřství, léčení a živení skrze ženskou sexualitu v kontextu přírody a jejích cyklů. Některé její předchozí projekty přímo souvisely s archetypy matky a s těhotenstvím. V performanci Boundaries reaguje na nově vzniklé dílo Petry Jandy Safe Space. Chápe je jako obraz osobních hranic, u kterého ale nezažívá omezení. Není bariérou ‒ je šlahounem, který ji vede, je taktilní, ale zároveň křehký: „Kdyby se Vlákno přerušilo, bylo by po všem. Cítím touhu i potřebu to Vlákno chránit. Nedokážu na ně myslet jinak než tělesně. Jeho existence mi poskytuje útočiště. Shelter. Safe space, bezpečný prostor, je tu díky dobrým osobním hranicím. Prostor pro hru, vášeň i možnost interpretace…“

Věřilo se, že ráj je jakási chráněná rezervace oddělená od ostatního světa pramenem vody ‒ světa, kde panují hojnost, harmonie a symbióza rostlin a zvířat. Je také místem, kde si člověk uvědomil své fyzické potřeby a plodnost. Byl snad proto vykázán na pole, aby obdělával půdu? Nejde jen o mýtus s etickými implikacemi, ale také o připomínku odpovědnosti člověka vůči životu v širším slova smyslu. Je evolučním příběhem nástupu neolitu, kdy se člověk obrátil k zemědělství. Je jedním z klíčových matrixů současného antropocénového diskurzu, je tezí, že počátek éry člověka otevírá zemědělská revoluce. A současně, ve zkratce, je docela aktuální metaforou přežití člověka jako druhu na Zemi.

V rámci vernisáže se uskuteční performance Dariny Alster:

Objekt, který Petra nazvala Safe Space, se mi během podzimu začal objevovat v mysli jako obraz osobních hranic, u kterého nezažívám pocit omezení.

Není to ani zeď, ani závora, ani plot; je to prostě šlahoun, jehož se toužím dotýkat a jít, kam mne vede ‒ ale zároveň vím, že je křehký a že ho nesmím zničit. Kdyby se Vlákno přerušilo, bylo by po všem. Cítím touhu a zároveň potřebu to Vlákno chránit. Nedokážu na ně myslet jinak než tělesně. Jeho existence mi poskytuje útočiště. Shelter. Safe space, bezpečný prostor, je tu díky dobrým osobním hranicím. Prostor pro hru, vášeň i možnost interpretace…

photo: Radek Dětinský, František Svatoš,  Sonya the Moon, Petra Janda

video: https://www.youtube.com/watch?v=_XC8eRx0TDU

gallery: https://avu.cz/aktualita/feeding-the-soil-anna-hulacova-a-petra-janda-v-pop-up-galerii-avu

Zatímco bytosti stojící uprostřed je propůjčena symbolická moc, se kterou může naložit zcela podle libosti, asistující šestice soustředěně plete. Vladařka vládne s jejich dopomocí. Bez jejich pozorné podpory by rituál, během kterého se energie soustředí v postavě Vladařky, nemohl fungovat. Právě zmnožené gesto splétání a síť vztahů, kterou struktura vladařčiných šatů představuje, vyživuje toho nebo tu, kdo se zrovna nachází uprostřed.

Po čase Vladařka přenechá své místo své nástupkyni a zaujme pozici u jednoho z copů. Moc se přesouvá, respektive zůstává uprostřed a střídají se její vtělení. Výsledkem je přelévající se kolektivní tělo, v němž lze sílu čerpat ze vzájemnosti a autorita je prožívána s vědomím pomíjivosti, proměny a koloběhu.

Emancipační síla Vladařky jako performativního nástroje spočívá právě v tom, jak redistribuuje moc, a přenáší ji na všechny účastníky a to nejen na předem domluvené performery*ky, ale na kohokoli, kdo nastoupí na uprázdněné místo ve Vladařčiných slaměných šatech. 

Z principu může být Vladařka jakákoli: vážná i hravá, soucitná i panovačná, láskyplná i krutá. Způsob, jímž ke mně Vladařka promlouvala, rezonoval s tarotovou kartou Císařovny představující láskyplnou, tvůrčí a mateřskou sílu. Bytí Vladařkou přinášelo výzvu: Přijmout se se všemi svými nedostatky a skrze toto sebepřijetí dát lásku ostatním. Podpořit kteroukoli a kteréhokoli z nás a dát jim možnost vyniknout a být takovou Vladařkou, jakou chtějí být. Vládnutí v tomto pojetí nebylo o ovládání druhých, ale o vzájemné podpoře a napojení ve fyzickém i přeneseném smyslu. Kolektivní bytí promlouvalo proměnlivými ústy a tělem ve svém středu. Byli jsme Vladařkou a ona námi prostupovala.

Spolubytí.

Koloběh.

Rituál.

A pak do středu vstoupilo dítě.

[text Zuzana Štefková]

„Petra Janda and Simone Karl have already dealt intensively with the status of the female body in society. For the exhibition "beyond BEYOND" they are dealing with safe spaces and the defense against violence. The Prague artist Petra Janda has built a large sculpture in the form of a schematic vulva with an umbilical cord as a symbol of unconditional love. The wire frame wrapped with hay is filigree and the natural material gives the sculpture a soft appearance as well as a spicy scent. It looks like a cocoon and is the starting point for a long line of hay, shifting between umbilical cord and creeper - reaching out of the room and over the railing. The Hamburg artist has constructed a cloth of metal rings to which she has attached tufts of metal threads in such a way that they tilt back and forth between soft organics and sharp spikes for defense. The cold, hard metal as non organic material is a shield of protection and also linked to violence as chainmail was used by warriors in earlier times and is used by butchers nowadays.

Petra Janda deals with trauma and overcoming it by looking at our relationship to nature. She works with natural materials such as hay, clay or wood. the symbol of the vulva appears as an expression of unconditional love, as mothers feel for their children and as a symbol for a healing process of the inner darkness throught the sex and the knowledge.

text k výstavě: Iva Mladičová:

„Výstava se prostřednictvím metafory o morfologii zabývá vzájemnou prostupností a transformovatelností vegetativních, tělesných a abstraktních tvarů. Neodkazuje k ideálním formám, ale nachází podnětnost v živém, jež je autory invenčně přesahováno, se snahou daný tvar/situaci interpretovat. Z hlediska výtvarného výrazu vystavený soubor na jedné straně směřuje k surrealistickému pojetí a na jiné ke konceptuálnímu. Sféra rostlinná, živočišná a lidská. Vegetativní, zoomorfní, antropomorfní. Zdánlivě přesně určené kategorie, ve skutečnosti ale neoddělitelně propojené. Nejen ekologicky, tedy vztahově, ale také z hlediska vnějších morfologických podobností. Otevírá se tak prostor rozhraní, který je současně místem interaktivní vzájemnosti.“

kurátorka: Iva Mladičová

umělci: ELIÁŠ DOLEJŠÍ – MARIE JAROŠINCOVÁ – ROSWITHA MAUL – PETRA JANDA (SKOŘEPOVÁ) – TOMÁŠ VOVES

Papírový reliéf byl zavěšen nad jeho formou, ve které při procesu vzniku vyklíčily rostliny a forma se stala vlastní zahradou. Autorka na tomto procesu pozorovala přirozenou lidskou tendenci k násilnému ovlivňování přírodních procesů a tenkou hranici mezi obhospodařováním a zneužitím.

Součástí Petřiny diplomové práce bylo představení webové platformy Artbiom. Každý návštěvník si mohl databázi online prohlédnout a zároveň tím ovlivňoval projekci na skleněnou instalaci. Všichni příchozí do místnosti prošli mihotajícím se paprskem světla této projekce. Instalace byla doprovázena zvukem nahrávky vsakující se vody do formy s rostlinami.  Návštěvníkům instalace tak byl nabídnut komplexní zážitek na mnoha úrovních, vědomé i podvědomé. Autorka tím řešila téma křehkosti a pomíjivosti; i z toho důvodu instalovala skleněné objekty na zem.

Téma ztišení a vnitřního naslouchání procesům jak psychickým, tak přírodním, je motiv prolínající se veškerou autorčinou tvorbou.

Doprovodný text k instalaci:

„Všechny štvu křehkostí a krásou. Super.

To je ten vysněný osten v umění, co všude hledáš.

Nemůžeš to zničit, nemůžeš to zošklivit, je to křehké, citlivé a krásné, bude to tu a bude tě to štvát.

Zabiješ to, umřeš.

Křehké jako ekosystém,

Nauč se dívat, po čem šlapeš a co umírá.

S láskou Petra“

web diplomantů 2019:

https://diplomanti.cz/cs/diplomanti/petra-skorepova 

Bavíme se o věcech.
Ne o osobnostech.
O věcech mluvíme raději.
Tisknou se ke zdi i k podlaze, k sobě navzájem.
To nás přitahuje. Je to tak průzračné.
Jak postávají, jestli obstojí.
Osobnosti se schovávají.
Bývají namyšlené.
Nárokují si city, požadují obdiv, porovnávají se.
Selhávají.
S osobnostmi si nehrajeme.
Odstrkují nás.
S věcmi ano.
Dáváme jim rozměr.
Děláme je živé.
Věci se samy neporovnávají.
Vystupují do popředí.
Překážejí.
Znovu a znovu překážejí.
A osobnosti na ně žárlí.
Postávají před nimi, obchází je, otáčí se zády a odcházejí.

Tři věci z ateliéru Intermedií 3. na AVU v Praze vybral Tomáš Vaněk, tři Jiří Skála a tři Jiří Kovanda.

schovávání – věc Tomáše Kajánka
hlazení – věc Petry Skořepové
povídání – věc Terezy Darmovzalové
hrození – věc Kateřiny Konvalinové
stýskání – věc Lucie Fryčové
upravování – věc Ondřeje Doskočila
rozpadání – věc Davida Bůžka
běhání – věc Zuzany Jírové
zvlhčování – věc Marka Šefrny